Vize každodennosti bez vykořisťování v románu Terezy Reichelové začíná pohřbem. ­Rituál rozloučení v Evropě roku 2118, rozdělené v rámci nového řádu do samosprávných „fraktálů“, podtrhuje nevýlučnost člověka v přírodě i důležitost mezilidského společenství. Naďa, vypravěčka této dějové linie, je čerstvá vdova a žije ve vzpomínkách. Ve vnitřních monolozích se obrací nejen k zemřelému manželovi, ale i k dalším mrtvým, především ke své mentorce a svému otci. Nahlíží tak na generační traumata a nepřekonatelné rozdíly mezi svou současností a tím, čemu bychom dnes řekli třeba pozdní kapitalismus. Navíc je choro­grafkou, pozorovatelkou z povolání. Její svět tvoří odolná, skromná autonomní komunita, držená pohromadě deliberativními procesy a společným předporozuměním spočívajícím v odmítnutí předchozího řádu. V její perspektivě i jejím jazyce slyšíme ozvěny anarchistického utopického myšlení.

Druhou dějovou linií, situovanou do nedávné minulosti, čtenáře provází doktorandka Františka. Ta si je plně vědomá bezbřehé ničivosti režimu, v němž žije, i lichosti snah jej kritizovat, natož konfrontovat. S rostoucí frustrací se prokousává každodenností českého akademického života a v průběhu děje se od glosování a satirických skečů posouvá k přímé akci. Doba se propisuje do její povahy i smýšlení, poznamenaného logikou dominance. Fanny má řadu mindráků a ví to o sobě, lidi buď obdivuje, anebo jimi pohrdá. Blízké, kteří v jejích…