Sedmadvacátého února 2024 se konal historicky první den krojů v Poslanecké sněmovně České republiky. S iniciativou přišla trojice politiků z ANO a TOP 09. Celou scenerii doprovázela etnografická výstava rekonstruo­vaných krojů, slavnostně zahájená téhož dne. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová sice v kroji nedorazila, ale další rok poskytla akci svou záštitu. Nová tradice se zopakovala, tentokrát pod názvem „Den lidových krojů a krajů ve Sněmovně“, přidal se průvod, folklorní festival s regionálními pochutinami a pěveckými soubory.

Já jsem v době vyhlášení prvního ročníku psala diplomovou práci na téma folkloru v současné literatuře a společnosti. Nevěřícně jsem přihlížela, jak mi realita neustále poskytuje další a další důkazy o tom, že folklor se vrací do mnoha sfér kultury a společnosti. A to dokonce přímo v české metropoli, daleko od Moravy, která s ním bývá stereotypně spojovaná. Folklor doputoval z periferie do centra a – jakkoli je to paradoxní – zapouští kořeny v globalizovaném hlavním městě.

Folklorní rezervoár

Z teoretického hlediska to vypadá průzračně: v čase krize sahá společnost do archivů a vybírá pro svou identitu aktuálně nejpřiléhavější tradice. Folklor bývá chápán takřka jako synonymum tradice, jako to „nejpůvodnější“, co si s sebou neseme z doby před naším moderním světem. Je tak vlastně zakládajícím mýtem naší společnosti. Obrozenci a romantici se podíleli na jeho konstruování skrze sběr písní či falzifikáty eposů, ale také vlastními varia­­cemi na folklorní témata a motivy.

Poslední ze jmenovaných přístupů spojuje naši dobu s historickou epochou, kdy pojem folklor teprve vznikal. Literatura si samozřejmě může vypůjčovat celkem dle libosti; její hranice se proměňují a dnes se zdají být vytyčeny zejména etikou. Jak si nicméně povšiml ve čtyřicátých letech minulého století marxistický literární vědec Bedřich Václavek, jsou určitá období, kdy se autorstvo uchyluje k folkloru jako zdroji imaginace více než jindy. Kromě rezonanční funkce, tedy aspektu kontinuity, jejž lidová slovesnost vnáší do moderní literatury, vyzdvihuje Václavek funkci regenerační. „Nová“ kultura sahá do folklorního rezervoáru také pro iniciativu, jakousi hybnou sílu v dobách krize kultury, ať už z důvodů vnějších, jako jsou války a politické konflikty, anebo vnitřních, kdy kultura ustrne vinou zkostnatění svých dosavadních schémat.

Také novější teoretické rámce se snaží tento jev uchopit v širší perspektivě. Jak zmiňuje v rozhovoru tohoto čísla [viz s. 20–21] filosof a antropolog Joseph Grim Feinberg, postkoloniální obrat byl zároveň obratem k folkloru, protože umožnil dostat do světa umění dlouho vylučované hlasy a tradice. Orientalizující rozlišení mezi „folklorem“, případně „lidovým uměním“ jako součástí evropské tradice a „uměním domorodců“ jako kulturní produkcí neevropských národů a etnik se – přinejmenším v oblasti výtvarného umění – pomalu stírá. Folklor pak představuje shrnující pojem pro projevy lidové tvorby, spojené velmi často s rukodělností. V současném výtvarném umění se ostatně vrací už dlouho. Stačí si zajít na klauzury UMPRUM a člověk nachází vyšívané textilní obrazy, kolektivní plstěnou tapiserii nebo oděvní kolekci inspirovanou Erbenovou Kyticí.

Proměny diskursu

Kontinuitu diskursu o folkloru v českém prostředí zkoumá mimo jiné publikace autorského kolektivu kolem folkloristky a historičky Danie­ly Stavělové s názvem Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v českých zemích (2021; viz A2 č. 13/2022). V úvodu autoři a autorky kontextualizují také vývoj po roce 1989: postkomunistický disidentský diskurs kódoval folklorní hnutí v předcházejícím režimu jako „skrýš“ a „přetvářku“. Monopol ztratil tento pohled až v desátých letech, což publikace dává do souvislosti s výsledky sněmovních voleb z let 2013 a 2017 (vítězství ČSSD a posléze hnutí ANO) a také s „revizionistickým“ obratem v historiografii. Folklor začal být vnímán nikoli jako „kolaborace“, ale jako „nehmotné kulturní dědictví“. S tím koresponduje skutečnost, že v roce 2003 byla na zasedání UNESCO přijata Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví a do seznamu byly postupně přidány (zejména v desátých letech) například fujara, evropský modrotisk, loutkářství v Česku a na Slovensku nebo jízda králů na Slovácku.

Ve slovenském prostředí lze vyjít z Feinbergovy předmluvy ke slovenskému překladu jeho knihy Vrátiť folklór ľuďom (2018; viz A2 č. 13/2019), která je etnografickou a filosofickou sondou do košického tanečního folklorního souboru na začátku desátých let. Autor svůj tehdejší výzkum již historizuje, v roce 2018 ho od něj totiž dělí rok 2015, spojený s vyvrcholením uprchlické krize. S tímto milníkem spojuje radikalizaci části slovenské společnosti a novou vlnu nacionalismu, která se projevila vstupem fašistické ĽSNS do parlamentu v roce 2016. Antropolog Juraj Buzalka v knize sebraných esejů Postsedliaci. Slovenský ľudový protest (2023) hledá zdroj radikalizace v dědictví venkovské mentality, jež podle něj stále přetrvává v jádru slovenské společnosti a kultury. „Postsedliaci“ se mají vyznačovat odporem proti globalizaci a nedůvěrou vůči elitám, což přiživuje populistická hnutí. Tomuto esencializujícímu pojetí oponuje sociolog Dominik Želinský. Současný stav slovenské politiky je podle něj daleko spíše produktem mocenských vztahů a médií, nelze tedy takto zjednodušovat a vycházet ze stereotypů. Slovensko nicméně stále staví svou identitu na folkloru, a to v jeho konzervativním pojetí.

Efekt Žítkovských bohyň

Také v tuzemské literatuře jsou desátá léta počátkem pozvolného pronikání folkloru blíže centru společenského a kulturního zájmu. Zatímco v dějinách současné slovenské literatury, jak je konceptualizují vědkyně a vědci ze Slovenské akademie věd v knize Hľadanie súčasnosti (2014), se objevuje proud regionalismů, v dějinách české literatury pečlivě mapovaných v sérii V souřadnicích… (2008, 2015 a 2025) se úběžníky současné literatury od devadesátých let soustředí na témata, jako je minulost a paměť. Geografické měřítko regionu nebo dichotomie města a venkova přitom v sérii nejsou příliš podstatné. Literární kritika pak operuje například s pojmem vesnický román (v případě próz Jiřího Hájíčka), ale ani v ní se prizma folkloru neobjevuje.

Když ale budeme číst vybrané romány vznikající od desátých let zpětně, perspektiva folkloru se může ukázat jako nápomocná. Umožňuje komparativně usouvztažnit tvorbu odlišných národních literatur – a to nejen v rámci středoevropské literatury, ale také třeba se současným hispanofonním folk­-hororovým feministickým proudem. Nabízí také čtení dějin dané národní literatury z nové perspektivy a objevování nečekaných literárních vztahů mezi autorstvem. Z tohoto úhlu pohledu tak Kateřina Tučková navazuje na Boženu Němcovou a zároveň na Olgu Tokarczuk. Z dosud uvedeného je také zřejmé, že trend literárního folklorismu je výrazně genderován. Hrdinky románů některých autorek se totiž často věnují ruční práci coby folklorní praktice, skrze niž spoluutvářejí svou femininní identitu. Vysvětlení mohou nabízet feministické teorie kladoucí důraz na umlčování žen a jejich systematické vylučování z dominantních diskursů, jak o něm mluví například Mary Beard nebo Magdalena Szczuka. Zdroje imaginace čerpají ženy v mýtech (třeba o Arachné, jež vyzvala Athénu k soutěži v tkaní), které jsou sice kanonické a dnes i globální, ale předpokládají specifický typ vzdělání a kulturního kapitálu. Proto se jako alternativní zdroj osvědčuje folklor. Jakožto lidová pokladnice je široce dostupný a jeho pravidla se postupně rozvolňují – jen je oproti univerzalismu mýtů lokálně ukotvený.

V české literatuře počátku desátých let se jako bestseller prosazuje román Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové z oblasti Moravských Kopanic v česko­-slovenském pohraničí. Lidé se sem chodí léčit k bohyním, které na rozdíl od Šeptuch (2019, česky 2022; viz A2 č. 21/2022) Aleny Sabuchové strnuly ve své historické podobě, již protagonistka, respektive sama autorka vyčetla z archivů. Závěr tak přináší smutné poselství o konci jedné tradice, kterou postupně pokořily po sobě jdoucí režimy, všechny navíc ve spojení s patriarchátem. Pokud Tučková varuje ženy před zlým světem, má to své opodstatnění; to ovšem neplatí pro patologické rámování lesbického vztahu nebo exotizaci Slovenska. Se slovenskými autorkami nicméně Tučkovou spojuje (pseudo)etnografický rámec a metoda, které v hojné míře nacházíme i u českých autorek 19. století, jako byly Božena Němcová a Karolina Světlá.

O pár let později přichází Anna Bolavá s ro­mánem Do tmy (2015), v němž překladatelka a sběračka bylin podléhá nemoci, která se prolíná s její posedlostí sběrem. Ani závěr tohoto románu neprorokuje ženskému pokolení světlou budoucnost – motivy neviditelnosti a neplodnosti naznačují spíše opak (podobně jako mizení v Tělech Kláry Vlasákové z roku 2023). Po dalším díle Ke dnu (2017), kde autorka rozvinula společenskou rovinu maloměsta, se trilogie uzavřela románem Po potopě (2020), v němž její mytologizující rámec kulminoval postavou otce­-vodníka. Anna Bolavá nicméně jako jedna z mála současných českých autorek dokázala zasadit folklorní tradici do postmoderního světa, obě tyto sféry konfrontovat, a přitom si vytvořit svébytný jazyk a poetiku.

Šeptuchy, výšivky a drag

Na slovenském literárním poli folklorní tendence desátých let poprvé vrcholí při vyhlášení Anasoft litery za rok 2019. Ve finálové pětici se setkaly prózy Čepiec Kataríny Kucbelové a Šeptuchy Aleny Sabuchové, v longlistu ještě doplněné románem Svätyne Dominiky Madro. Někteří kritici a kritičky si této podobnosti témat a motivů všimli a shrnuli je pod jeden etnograficko­-mytický či folklorně­-magický proud. Poetiky jmenovaných autorek se však značně liší. Básnířka Katarína Kucbelová podnikla autoetnografický umělecký výzkum a ve své debutové próze proplétá svůj příběh a příběh své babičky s osudem stařenky, která ji v Nízkých Tatrách učí vyšívat čepec. Kucbelová otevřeně reflektuje své pochyby o současné podobě folkloru, svoji vykořeněnost i z ní plynoucí touhu po zapuštění kořenů. To se jí nakonec daří, a navíc vnímá kontinuitu ženského rodu, která je na tyto tradice navázaná. Nevadí, že „svůj“ čepec nedokončí; práci dovede k závěru někdo jiný, možná její dcera, možná její potomkyně za sto let.

Také Alena Sabuchová podnikla etnografický výzkum, a to na polsko­-běloruské hranici, zpracovala jej však odlišně. I přes dokumentární uvedení místa a data a fotografický doprovod vypráví fiktivní příběh. Hrdinka se vrací do místa, kde vyrůstala – a ke svým duchům, zejména k duchu své nejlepší kamarádky. Sabuchová skrze postavy lidových léčitelek (a jednoho léčitele) zpracovává téma specificky ženské samoty, ať už vdovské, učitelské, nebo zkrátka života bez partnerstva. Její ženské postavy si vytvářejí nové rituály, s nimiž konfrontují jak patriarchát, tak církev.

Kniha Dominiky Madro je z této trojice nejlyričtější – vypráví baladický příběh ženy a tragického konce vztahu v zamlžených kulisách historických Myjavských kopanic. Svou poetikou se blíží slovenské lyrizované próze čtyřicátých let, jakou psali František Švantner nebo Margita Figuli. Dominika Madro – podobně jako Bolavá (a Vlasáková nebo Zuzana Říhová) – tematizuje neplodnost. Závěr knihy se pak svým pesimismem přibližuje vyznění románů jmenovaných českých autorek.

Neznamená to však, že by se v románech současných autorů folklor neobjevoval. Jeho rámec však není využíván pro zkoumání maskulinní identity. Například ve stalkerovské trilogii Maroše Krajňaka, kterou otevírá Carpathia (2012, česky 2015), se jedná o kulturní paměť zanikajícího společenství Rusínů. Humorná povážská trilogie jeho současníka Lukáše Luka zase ohledává identitu regionální, případně slovenskou. Letnice (2023) Miroslava Hlauča, původem slovenského vítěze loňské Magnesie Litery, pracují se standardními genderovými stereotypy, milostný trojúhelník nevyjímaje. Folklorně laděná díla najdeme i v žánru reportáže, například Slon na Zemplíně (2018, česky 2019) Andreje Bána – i jemu jde však spíš o slovenskou identitu. Zmínku zde zaslouží i Pálenka (2014) Matěje Hořavy, která je svým vzpomínkovým a lyrickým laděním blízká Carpathii. Pokud jde o zmíněné hájíčkovské venkovské romány, v odkouzleném světě jejich protagonistů stylizovaných do badatelů (genealogů) bychom folklorní či mytické prvky hledali jen těžko.

Jinak je tomu v tvorbě Jakuba Speváka, který již ve svém debutu prozkoumává vesnické prostředí a sahá pro obraznost do Bible. Definitivně folklor pojmenovává v autobiografické próze Všetko, čo som ti nestihol povedať (2025), adresované zemřelému otci, kde se mimo jiné věnuje protnutí dragu s folklorem – ten se tak stává zároveň nástrojem k uchopení vlastní queer identity, podobně jako je tomu u jmenovaných ženských autorek.

Posedlost a pospolitost

Co z folkloru nebo jakou jeho podobu současná literatura – zejména ta psaná ženami – tedy zobrazuje? Pro některé znamená folklor pojidlo, vytváří kontinuitu jako pro Katarínu z Čepce. Pro jiné představuje pospolitost: jeho rituá­ly nás vážou k sobě jako osamocené vdovy na hřbitově v Šeptuchách. Folklory se objevují také v množném čísle jako předávání lidských archetypů v povídkové sbírce Dom pre jeleňa (2022) i v básnickém debutu Deti Hamelnu (2020) Dominiky Moravčíkové. V řečovické trilogii Anny Bolavé je folklor spojen s posedlostí a nedokáže přežít v novém neoliberálním řádu. Zánik folkloru jako lidskou a zejména ženskou tragédii pak zachycují Žítkovské bohyně.

Prostředky, jimiž autorky vepisují svá témata do folklorního rámce, se kříží s těmi, které jsou typické pro autorský mýtus, jak o něm píše Blanka Činátlová: zobrazení předmoderní tradiční společnosti, cykličnost času, v němž jsou velké dějiny na pozadí, katarzní funkce zděděná po tradičních mýtech. Jelikož autorky spíše než z mýtů těží z folkloru, jejich tvorbu by lépe vystihl pojem autorský folklor. Ten lze pak najít i v dalších odvětvích kultury – určitě to platí v hudbě, v níž část českého folku přerostla v nový folklor, který dýchá jak městem, tak lesy. V experimentálních projektech, jako jsou Spievanky (2024) freakfolkového česko­-slovenského dua Púčik, slouží folklor zároveň k ironické reapropriaci tradice, která je v tomto případě využitá pro rámování zkušenosti trans lidí.

Nové folkové hudební kolektivy nebo písničkáři, jako Severní nástupiště, Do hor, Cardo Decumanus a Člověk krve, se nebojí ani patosu, který zažívá renesanci také v literatuře, zejména v poezii. Dobře je to vidět v tvorbě Terezy Šustkové, jejíž sbírka Koutnice (2024) v sobě nese křesťanské poselství, ale také poetiku bolesti, blízkou románům Madro, Bolavé nebo Říhové. Také Klára Krásenská ve své poezii tíhne k venkovu, křesťanské spiritualitě a přírodní lyrice. Obě autorky přitom nemají daleko od estetiky cottagecoru, jak je patrné například z instagramového účtu Krásenské (@klara.krsnsk). Ve slovenské poezii najdeme podobné tendence nejen u Dominiky Moravčíkové, ale také u Jely Abasové [viz rozhovor na s. 6], která vedle kvazimytologických básní píše také haiku. Epičtější básně s postavami jako Všeded a Strombaba se u ní střídají s drobnými obrazy z venkova. Debutantka Patrícia Gabrišová zase využívá folklorní motivy spjaté s vodou, například postavy mořských panen.

Dvě podoby folkloru

S genderovaností folkloru v poezii už to tak horké není. Přestože témata mohou variovat (a pro autorky zůstává mateřství jedním z těch podstatných), není těžké najít ani autory. Miloš Doležal, který svou sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ (2022) uvádí citátem z Erbenovy Kytice, spojuje ženu se sběrem bylin podobně jako Bolavá. V básních oslovuje Boha a jako Jób se ho ptá na svůj těžký úděl, ztrátu milované ženy. Spirituálno v úzkém spojení s mytologie­mi najdeme i v poezii Vojtěcha Štěpána. Petr Šmíd ve svých básních [viz s. 23] i prózách staví na variantnosti folkloru, osidluje své texty novými folklorními bytostmi jako Oškrda Haštal nebo Paškrt Smolinka a vymýšlí si říkanky a pořekadla. Jeho venkov je celá paleta venkovů – od „venkova usebrání“, který podle něj ovšem nikdy neexistoval, přes dnes už vymýcený „venkov pracovní“ až po „venkov komický“, přežívající v posledních reliktech.

Autorský folklor tak na jedné straně znamená individualizaci folkloru a jeho prodej pod autorskou značkou – jinak to v současném světě ani nejde – zároveň ale přináší obohacení o nové poetiky, což se v české literatuře projevilo již s Žítkovskými bohyněmi, následně s řečkovickou trilogií, Letnicemi nebo nejnověji s thrillery Petry Klabouchové. Ještě výrazněji to platí pro slovenskou literaturu, v níž se tento myticko­-etnografický proud (anebo prostě literární folklorismus, pokud se mu tak rozhodneme říkat) stává jedním z hlavních.

Joseph Grim Feinberg rozlišuje dvě podoby nové folklorní tvorby: „tragickou“, typickou pro dobu postkomunismu, a následně alternativní až utopickou podobu „radikálně historickou“. Ta první dobře charakterizuje díla řady jmenovaných českých autorek. Velká část současné produkce už je však projevem nového, „radikálně historického“ folkloru, který proti zavedeným hierarchiím tlačí hravým způsobem zdola – bez ohledu na to, co se zrovna děje v parlamentu.

Autorka je komparatistka.