Cestovatel a soudce Abú Abdalláh ibn Battúta ve 14. století procestoval mnohem větší území než nepoměrně slavnější Marco Polo. Ve svém cestopisu přitom prokazuje nejen nebývalou otevřenost k odlišným kulturám a nesporný literární talent, ale nezřídka obnažuje i vlastní nedostatky.

Ilustrace z manuskriptu tzv. Harírího Maqamátu
Je potěšující, že množství českých překladů klasických děl středověké arabské literatury konstantně narůstá. Mezitím se však již některé tituly přeložené v poněkud vzdálenější minulosti hlásí o nová vydání, ať už pro jejich obtížnou dostupnost, nebo kvůli nutným aktualizacím. Vybrat pro reedici knihu největšího středověkého cestovatele Ibn Battúty byla rozhodně dobrá volba.
Není náhodou, že v porevoluční době byly z arabské klasiky znovu vydány především překlady Ivana Hrbka v rámci proslulé řady Živá díla minulosti nakladatelství Odeon. Překlad – či dle zbožných muslimů výklad významu – Koránu vyšel po roce 1989 opakovaně v dotiscích, reedicích i zcela nových vydáních. Výrazně upraveného a rozšířeného vydání se v roce 2011 dočkal překlad Ibn Tufajlova filosofického románu Živý, syn Bdícího, jenž údajně inspiroval Daniela Defoea k napsání Robinsona. Třetím z nově vydaných Hrbkových překladů je právě Ibn Battútův cestopis. Původně vyšel už v roce 1961, a pod stejným všeříkajícím názvem Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354 jej v mírně revidované podobě vydalo nakladatelství Argo. Nově je součástí i překladatelův medailonek, jenž připomíná legendu československé orientalistiky, islamologie a afrikanistiky.
Ať cestují
Cestování hrálo v muslimském prostředí historicky velmi důležitou roli. Arabové odpradávna cestovali za obchodem a sám prorok Muhammad…Článek je přístupný předplatitelům*kám.