V běžném provozu současného umění a ku­­­l­­­turně­-kritických časopisů se pozornost upíná převážně ke krátkodobým výstavám a k událostem, které se střídají v rychlém sledu. Udržuje se tak touha po stále novém a originálním, po překvapujících informacích a čerstvých impulsech. To pochopitelně dává smysl a patří to k práci na kulturní scéně. Ve svém posledním textu, který píši jako redaktorka výtvarné rubriky čtrnáctideníku A2,jsem se ale rozhodla dopřát si luxus pomalého a soustředěného, a vyhnout se tak obavám z toho, že by recenze mohla vyjít až po konci výstavy. Proto se následující text zaměří na dlouhodobou expozici sbírky asijského umění Národní galerie Praha, která byla nově zpřístupněna v polovině října v Salmovském paláci.

Ne že bych se cítila být odbornicí na umění a umělecké řemeslo pocházející z Číny, Japonska, Indie či Turecka a Íránu, metody dlouhodobých expozic v galeriích a mu­­zeích ale z mého pohledu představují specifické téma, které většinou v médiích recenzujících výstavy příliš prostoru nedostává. Trvají totiž moc dlouho, a jsou tak považovány za něco samozřejmého. Přitom však tvoří páteřní program všech sbírkotvorných institucí, vypovídají o tom, jak si daná instituce stojí v začlenění současných muzeologických diskusí do své odborné práce, stávají se vizitkou (nejen) ve vztahu k zahraničnímu návštěvnictvu, a jsou to právě dlouhodobé…