„Poprosil bych to rozbité globální oteplování, aby se znovu zaplo, aby nebyla taková zima,“ řekl na nedávné tiskové konferenci šéf Motoristů a taky ministr životního prostředí a zahraničí Petr Macinka. V tomtéž období mezinárodní meteorologická organizace Copernicus vydala hodnocení, podle něhož je prosinec 2025 celosvětově druhý nejteplejší v dějinách měření. Ostatně i v České republice jsme kolem 10. prosince zaznamenali na mnoha místech teplotní rekordy.

Vysvětlovat lidem, jako je Macinka, rozdíl mezi počasím a oteplením planety nemá smysl. Lidé jako on by v tomto duchu tvrdili, že ve světě neexistuje hlad, protože se právě najedli. Tedy pokud by jim za to někdo zaplatil. Pohled do zpráv ze světa nicméně ukazuje, že globální oteplování, nebo raději říkejme klimatická krize, rozhodně rozbité není.

Takřka bez zájmu českých médií prožívá jihovýchodní Asie na konci roku zkázu obřích rozměrů. Tamní klimatickou krizí značně posilněné monzuny totiž způsobily hned v několika státech masivní záplavy, které mají už přes tisíc sedm set obětí. Devět set mrtvých hlásí Indonésie, další stovky pak Filipíny, Malajsie, Thajsko nebo Vietnam. Silné monzuny navíc přišly velmi krátce po úderu supertajfunu Fung­-wong, který zdevastoval rozsáhlé oblasti Filipín a Thajska.

Z pohodlí měst globálního Severu se může zdát, že klimatická krize nepokračuje a můžeme pohodlně řešit, zda se ministrem životního prostředí stane Petr, nebo Filip. Realita klimatického rozvratu je však už dávno zde a nejsilněji dopadá právě na státy globálního Jihu, které mají nejméně prostředků na řešení následků. Fond na úhradu ztrát a škod prosazený v rámci OSN, který by měl chudším státům alespoň finančně kompenzovat náklady spojené s podobnými událostmi, zatím zeje prázdnotou.

A nezdá se, že by státy globálního Severu měly zájem s nastalou situací něco udělat. Duch doby je neúprosný a globální politiku řídí lidé hájící zájmy fosilních firem, jako je v USA Trump, v Rusku Putin a u nás Babiš s Macinkou. Český fosilní oligarcha Daniel Křetínský uzavřel lukrativní dohodu o společném podniku s francouzským gigantem TotalEnergies, která jej z tuzemska katapultuje na světovou scénu po boku firmy, jež pravidelně porušuje lidská práva právě v zemích globálního Jihu.

Čína jde opačnou cestou. I kvůli obavám z klimatických změn, které podle předpovědí na tuto východoasijskou zemi dolehnou zvláště masivně, v současnosti staví nejvíce obnovitelných zdrojů. Sama to ale nevytrhne. Je tedy potřeba duchu doby ukázat prostředníček. Úspěšné mobilizace velkých protestů proti Motoristům stejně jako třeba úspěch kampaně Zohrana Mamdaniho ukazují, že světu vedenému fosilní i jinou oligarchií je možné vzdorovat.

Nezbývá nám než pokračovat a snažit se budovat sociálně ekologické hnutí, které jednou změní poměr sil ve společnosti. A taky se připravit na to, že klimatická krize se nepokazí, ale její důsledky budeme pociťovat další dekády, ať už se průměrná teplota zvedne jakkoliv. Ostatně státy globálního Jihu s nimi žijí už poslední tři dekády. Lidé tam umírají, ale také bojují. Nic jiného dnes v rozpadajícím se světě vlastně ani nemá smysl.