Matně si vzpomínám… Někdy na gymnáziu, čili v polovině sedmdesátých let, jsem napsal malou povídku, pouhý náčrt, o čtyřech postavách, které sestupují do města. Kráčely dolů serpentinami po prázdné noční silnici, dole svítila metropole. Každý z čtveřice měl svou charakteristiku, byl tam, matně si vzpomínám, klátivý, duchem nepřítomný habán v brýlích, vedle něj obtloustlý skeptik (to už si trochu domýšlím), který vše zpochybňoval, třetí jako by se ostatních stranil, i když k nim pevně patřil, dokonce možná byl mozkem celé skupiny. A pak tam byl, tuším, nějaký přirozený vůdce, který tři zbylé kumpány všelijak popoháněl, napomínal, káral, zoufal si nad nimi; prorocký typ. Co čtveřici pojilo, nevím, co měli za lubem a jak to celé mělo „být dál“, nevím. Povídka neměla konec, jmenovala se Sestup do města a vše, o co v ní šlo, byl právě ten obraz čtveřice s nejasným poselstvím, se kterým jdou nocí k městu. Proroctvím, o němž ani sami jeho nositelé nevědí, co obnáší. Text se ztratil, četl ho jen jeden kamarád a zběžně, za účelem kritického rozcupování.

Na dávnou povídku jsem si vzpomněl, když jsem po mnoha a mnoha letech konečně objevil film Sátántangó Bély Tarra, natočený podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaiho. Román vznikl v roce 1985, film byl dokončen až roku 1994. Nepíšu to sem samozřejmě proto, že bych se chtěl nějak poměřovat s těmito Mesterek, z nichž jeden před pár lety definitivně skončil s filmem, zatímco druhý se naopak stal čerstvým držitelem Nobelovy ceny. Ani náhodou. Jen mě zaujal příbuzný motiv. Představa groteskních, divných a podezřelých, možná neškodných, možná ale i nebezpečných poslů, vize nějakým způsobem povstávající z prostoru pozdního totalitního marasmu, který tehdy Československo sdílelo s Maďarskem. Místo na špatné straně železné opony, propadající se do zmaru a beznaděje – a do neveselého smíchu nad obscénností, beztvarostí, neuchopitelností všeho.

Neboť i v Sátántangu vystupují příchozí, kteří se blíží. Jsou dva, Irimiás a Petrina. Irimiás je prorok, Petrina poskok. Něco přinášejí, nevíme přesně co, nesestupují do města, ale kráčejí rozmoklou diluviální maďarskou síkvidék do jisté vesnice, jejíž obyvatelé je dlouho považují za mrtvé. Když se však dozvědí o jejich feltámadás, začnou je nejistě, zmateně, ale i dychtivě vyhlížet jako spasitele. Mlhavá, možná docela marná naděje je povědomá těm, co prožili pozdní totalitní éru. Remény s nevyzpytatelnými rysy, těžko zachytitelná, sotva představitelná, polymorfní, ale také třeba docela beztvará, naděje záludná, spletitá i bizarní, na první pohled třeba komická, blížící se z nečekané strany. Pamatuju si, jak tomu mému habánovi spadly brýle na asfalt… Shýbal se a šátral po nich, dělal zmatky, zatímco prorok v čele skupinky otráveně vzdychal. Namísto proroctví nepodstatné detaily. Nejdůležitější však nebylo, o jakou naději jde, ale o to, že se blíží.

Anebo také ne. Místo naděje jde třeba jen o velkolepou chiméru, švindl, con job, reelní podnik, csalás. Kdo viděl, už nezapomene na nekonečný záběr ze Sátántanga, kdy ti dva, Irimiás a Petrina, zachumlaní v kabátech rázují dlouhou, otlučenou, bezútěšnou předměstskou ulicí a spolu s nimi se pustou uličkou valí záplava smetí, papíry, staré krabice, střepy, törmelék, který dvojici předbíhá, točí se zpátky a motá se jí pod nohama. Svinčík bez konce, nevykořenitelný i bez kořenů, žijící vlastním životem. A Irimiás s Petrinou jdou, nahrbení a rezolutní, ale možná jen dokonale bezcílní, vítr jim fičí do zad, vidíme jen jejich záda a vnímáme rázný krok, vedoucí možná jen do dalšího sehol. Nikam.

Jdou a nebere to konce. Jsou v dějinách, ale zároveň z nich kosmicky vytržení. Nevědí, improvizují. Nevidíme jim do tváří, tváře ztrácejí smysl uprostřed beztvarého, neúprosně fičícího kosmu. Vesmír, világegyetem, rovná se apokalipzsis. Dva chodci apokalypsy se prodírají smetím, ne, jdou spolu se smetím až na konec světa a času. Které jsou ovšem bez konce.

V jiném nekonečném záběru Irimiás a Petrina sedí na chodbě kafkovského úřadu a na něco čekají. Z chodby lze spatřit dvoje hodiny, jedny jim visí přímo nad hlavou. Tárrovy záběry jsou strnule sugestivní, neúprosně šedivé, stuporoidní. Krasznahorkaiova próza je pro změnu temně labyrintická, hutná, v ten samý moment ironická i vizionářská, stačí jedna stránka a projdeme mnohohlasem detailů, pohledů, obrazných i myšlenkových zákrutů. Obě metody mají přesto cosi společné, zásadní tíživost, pomalost ne v kunderovsky frivolním, ale krasznahorkaiovsky magmatickém modu. Meditace uvnitř lávového pole. „Ty dvoje hodiny ukazují rozdílný čas, ale může být, že ani jedny nejdou dobře. Tyhle hodiny nahoře (…) se hrozně zpožďují, zatímco támhlety ukazují ani ne tak čas, jako, řekněme, odvěkou realitu vykořisťovaných, k níž my se máme asi jako větev stromu k dešti, jenž ji zkrápí: jinými slovy, není nám pomoci,“ praví Irimiás. Poskok Petrina poválí něco z těch slov na patře a uznale mlaskne: „Jsi básník, dědku, na mou čest!“ Irimiás – básník? Nebo spíš šejdíř? Policejní konfident? Mystik, nebo násilník? Řečník s démonickým charismatem? Kazatel? Vůdce? Próféta? Kouzelník? Šmírák, spasitel, manipulátor… Román nemá ambici vyvést nás z labyrintu. Protože – labyrint jsme my.

Jistěže celá vesnice přijde o prachy. A o domovy. Prorok vesničany rozpráší do celého Maďarska a oni poslušně jdou, bez ničeho, jako v těžkém snu, na cestu jim prorok ještě slíbí své második eljövetel, second coming, a je fuč. Odněkud opět znějí zvony, možná jde jen o „ustavičný hukot ticha“; za posledním zaduněním pak neskutečná prázdnota duše, prý možná něco jako „ztracená melodie naděje“, jistěže v Sátántangu v uvozovkách.

Škoda, že jsem tehdy nedopsal pokračování té povídky. Nobelovku bych nedostal, tu má zaslouženě zseni Krasznahorkai. Ale možná bych se dozvěděl, co ta má divná čtveřice ve městě vlastně chtěla. O jaké proroctví šlo. Hogyan alakult.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.