Matně si vzpomínám… Někdy na gymnáziu, čili v polovině sedmdesátých let, jsem napsal malou povídku, pouhý náčrt, o čtyřech postavách, které sestupují do města. Kráčely dolů serpentinami po prázdné noční silnici, dole svítila metropole. Každý z čtveřice měl svou charakteristiku, byl tam, matně si vzpomínám, klátivý, duchem nepřítomný habán v brýlích, vedle něj obtloustlý skeptik (to už si trochu domýšlím), který vše zpochybňoval, třetí jako by se ostatních stranil, i když k nim pevně patřil, dokonce možná byl mozkem celé skupiny. A pak tam byl, tuším, nějaký přirozený vůdce, který tři zbylé kumpány všelijak popoháněl, napomínal, káral, zoufal si nad nimi; prorocký typ. Co čtveřici pojilo, nevím, co měli za lubem a jak to celé mělo „být dál“, nevím. Povídka neměla konec, jmenovala se Sestup do města a vše, o co v ní šlo, byl právě ten obraz čtveřice s nejasným poselstvím, se kterým jdou nocí k městu. Proroctvím, o němž ani sami jeho nositelé nevědí, co obnáší. Text se ztratil, četl ho jen jeden kamarád a zběžně, za účelem kritického rozcupování.

Na dávnou povídku jsem si vzpomněl, když jsem po mnoha a mnoha letech konečně objevil film Sátántangó Bély Tarra, natočený podle stejnojmenného románu Lászla…