Centrem třetího románu Radka Stavěla (nar. 1971), jehož předchozí prózy (Sluneční cyklus, 2017, a Cigarety, 2019) víceméně zapadly, je dejvické Vítězné náměstí, známé jako Kulaťák. Protagonistou a zároveň vypravěčem je dvakrát rozvedený muž, který už sice žije sám, ale prostřednictvím svých dětí se stýká s oběma předchozími manželkami. S tou první, která je smrtelně nemocná, spíše z nostalgie, s tou druhou, v té době těhotnou s jeho bývalým nadřízeným, z povinnosti. Vypravěč rovněž vzpomíná na své prarodiče – babička se znala s nedaleko bydlícím Ladislavem Fuksem, dědeček byl vysoce postavený vojenský důstojník a nejspíš i tajný agent, který byl možná na Fukse nasazený. Pátrá se po spisovatelově údajném deníku, což je v závěru vylíčeno až dobrodružně. Deník se nenajde, avšak záhada zůstává… Próza se dobře čte, neulpívá na podružnostech, jednoduše „odsejpá“. Autor navíc účelně propojuje dvě časové roviny a vytváří nezaměnitelný genius loci ikonického náměstí. Tomu napomáhá i dějová linka tematizující architektonický návrh budovy „Mušle“, která má vyrůst v jeho volné severozápadní části. Textu naopak škodí nejen poučující pasáže o Fuksově osobnosti včetně citací z odborné literatury, ale také označení knihy jakožto „románu o tom, co jsme zdědili a co předáváme dál“. Tato linie je totiž v příběhu nejslabší, pokud ji vůbec zaznamenáme, a pravděpodobně souvisí se zvláštní psychosomatickou poruchou, jíž hrdina trpí. S tím má nejspíš až průhledně rezonovat jeho jméno: Dušan Stracený. Kdyby se Stavělův román obešel bez obdobných „literátských fíglů“, vyloženě by mu to prospělo a pozvedlo jej na mnohem vyšší úroveň.

Radek Stavěl: Předávání. Host 2025, 288 s.