Loňské léto se mi na zahradě uhnízdili velice agresivní mravenci. Přišel jsem na ně tak, že jsem nevědomky stoupl na otvor vedoucí do jejich podzemního království. Během chvilky jsem jich měl plné nohy a pěkně mě pokousali. Od té doby jsem na ně měl pifku a párkrát jsem v příštích dnech na dotyčném místě vztekle zadupal a pozoroval, jak mravenci v panice vybíhají ven a zmateně krouží kolem. Agrese, jak známo, často vyvolává agresivní reakci. Pak jsem se ale zastyděl a přestal s tím.

Vzpomněl jsem si na to nedávno během brigády na stavbě, když jsem objevil mraveniště v jílu, z nějž jsem míchal omítku. Omítač rezolutně prohlásil, že takovou maltu nahazovat nebude, protože se oprávněně obával, že by mravenci mohli na stěnách vyšlapat cestičky. Bylo zkrátka potřeba se jich zbavit – byly jich stovky, a nejen v suchém jílu, ale i ve velké plastové vaně, v níž jsem jíl namáčel. Nejradši bych ten mravenčí chalífát srovnal se zemí, ale myšlenka na aktuální válečné konflikty můj vztek brzy uhasila. Začal jsem přemýšlet, jak se s mravenci vypořádat humánnějším způsobem: už jsem je nechtěl zabít, deportace však byla nevyhnutelná. Jenže hmyz nenaženete do detenčních center nebo uprchlických táborů tak snadno jako lidi. Hlavou se mi honily nejen nejrůznější historické paralely, ale i popkulturní obrazy, třeba Ladova ikonická hospodská rvačka. Neměl jsem ale vůbec jasno, jakou roli v tomto konfliktu chci hrát. Budu hospodský ohánějící se karabáčem, požárník s hadicí, nebo bába modlící se pod ochozem?

Nakonec jsem suchý jíl rozhrabal v naději, že se mravenci do příštího dne přesunou někam, kde jim bude líp. Z namočeného jílu jsem vylovil tolik mravenčích těl, kolik jsem dokázal, a zbytek jsem rozmíchal. Ze stavby jsem ten den odcházel v nejistotě – vůbec jsem nevěděl, na kterou stranu se příští den přidám. Ráno však byli mravenci pryč a stavba mohla nerušeně pokračovat. Mírové řešení se vyplatilo.