Pardubický Mlýnský ostrov, tedy areál někdejších Automatických mlýnů, postavených podle projektu Josefa Gočára, se v posledních letech mění v kulturní distrikt s ambicí dosáhnout celoevropského významu. Ote­­­­vřením rekonstruovaného sila pro sbírkotvornou krajskou Gočárovu galerii a vybudováním sousední městské Galerie města Pardubic (GAMPA) vznikl unikátní urbanistický i institucionální ekosystém. Ačkoliv se obě galerie od počátku snažily o koordinaci programů, vernisáží či doprovodných akcí, skutečně zásadní výstavní spoluprací se stal až projekt Learning from the Landscape / Lekce krajinou, na němž se kurátorsky podíleli ­Piotr Sikora za městskou galerii a Pavel Liška za galerii krajskou. Dvojici výstav, jakkoli představují dva svébytné počiny, ovšem nespojuje pouze společný název, ale také vzájemné intervence, a především společné téma, jež je zásadní jak pro identitu pardubického regionu, tak pro charakter jeho uměleckých sbírek: titulní krajina.

Co se můžeme naučit

Výstavní projekt umožňuje diváctvu sledovat proměny umělecké reflexe tuzemského environmentu v diachronním záběru jednoho století. Zatímco představená díla ze sbírek Gočárovy galerie, datovaná od dvacátých let 20. století, často pracovala s krajinou Pardubicka a Polabí jako s estetickým objektem, případně jako s podnětem k experimentům v rámci plenérové malby, v Galerii města Pardubic se setkáme s díly, která se soustředí na strukturu, kompozici a vidění krajiny „za obrazem“. Současné intervence a umělecké práce, jež jsou často místně specifické, se věnují materiálovým experimentům, tendují ke společenskokritické konfrontaci nebo tematizují klimatickou krizi či ekologii konkrétního místa, ovšem starší náhledy na krajinu problematizují. V epoše antropocénu totiž krajina přestává být pouhým pozadím pro lidské dějiny a stává se aktivním činitelem i mementem naší etické zodpovědnosti.

Klíčový je v tomto kontextu koncept hlubinné ekologie britského filosofa Timothyho Mortona, mimo jiné autora Ekobytí (2018, česky 2023), podle nějž v éře klimatické krize již nemůžeme přírodu vnímat jako něco „tam venku“. Jsme s ní neoddělitelně provázáni, a krajina se tak stává „lekcí“ o naší zranitelnosti a závislosti. Nejde už proto jen o pouhé zachycení života v lese, v zahradě či na stromě, ale o snahu reflektovat krajinu jako komplexní systém. Výstava se stává experimentálním projektem, který nás má, slovy Piotra Sikory, přivést k zamyšlení nad tím, „co se můžeme naučit od krajiny kolem nás, jeden od druhého a od přírody samotné“. Zatímco v Galerii města Pardubic experimentální přístup nepřekvapí, mnohost intervencí i přítomnost politických a společenských témat v Gočárově galerii zdaleka samozřejmá není.

Od materiality k rituálu

Lekce krajinou vybízí ke čtení ve dvou rovinách. První nás vede k původnímu vztahu s přírodou, který není založen na jejím podmaňování, ale na vnímání její materiality i duchovního rozměru. V prostorách obou galerií se odehrává dialog mezi malbami ze sbírek (například od Jana Smetany či Vladimíra Kokolii) a intervencemi současných autorů, ale také mezi dvěma různými galerijními prostředími („white cube“ Gočárovy galerie versus převážně cihlový interiér Galerie města Pardubic). Příkladem tohoto přístupu je tvorba Otty Plachta, který ve svých velkoformátových malbách využívá přírodní pigmenty, čímž jeho dílo doslova srůstá s materiální podstatou země. Podobně malířka Adéla Součková ve svých mytologických výjevech oživuje archetypální postavy, které upomínají na hlubokou paměť krajiny.

Fascinujícím bodem protnutí obou institucí je site­-specific instalace polských umělců Stacha Szumského a Tosii Kiliś v Gočárově galerii. Autoři vytvořili nástěnnou malbu, která jako své vizuální a ideové východisko využívá obraz Luna od Josefa Brože. Tato intervence je brilantní ukázkou toho, jak lze historické dílo interpretovat prizmatem současných klimatických otázek. Kyanotypie (modrotisky) na plátně od Larisy Crunteanu, zachycující otisky lidských těl, pak připomínají, že naše tělesnost je součástí stejné biologické textury jako les či zahrada. Krajina se zde stává prostorem pro rituál a znovunalezení sounáležitosti s ne­-lidskými aktéry.

Archeologie konfliktů

Zatímco první zmíněná rovina výstavy byla introspektivní a fenomenologická, druhá rovina míří spíše ke kritické analýze vztahu konzumní společnosti ke krajině, včetně analýzy politiky a historie produkce. Kurátorský výběr nás vede k uvědomění, že krajina není jen příroda, ale také prostor vytěžování a „archeologie konfliktů“. Příkladem tohoto kritického pohledu je dílo Xénie Poldaufové Spatři les namísto stromů. Instalace z lepenkových jehličnanů s QR kódy, odkazující na výpovědi zaměstnance Citibank o ekonomické nerovnosti a fake news, přímo tematizuje, jak na veřejnost dopadají politické tlaky a ekonomické zájmy, zatímco skutečné mechanismy moci zůstávají skryté. Tuto část výstavy lze teoreticky podložit konceptem „kanibalistického kapitalismu“ sociální teoretičky Nancy Fraser, popisujícím, jak globální ekonomický systém ničí své vlastní ekologické a sociální základy pro krátkodobý zisk.

Kritickým exkursem o lokálním dopadu ekonomiky na prostředí je vizuální esej Jiřího Žáka; fotografie Larisy Crunteanu zase analyzují historii chemického průmyslu a jeho sepětí se zbrojní výrobou. Krajina je zde nahlížena jako oběť globální distribuce destrukce. Odkazuje to na teorii Roba Nixona o „pomalém násilí“ – takovém, které není okamžitě viditelné, jako třeba výbuch bomby, ale projevuje se například desetiletí trvající degradací půdy a vody. Koncept extraktivismu, jak jej definoval historik umění T. J. Demos, pak (mimo jiné) ukazuje, jak vizuální kultura napomáhá udržovat modely vytěžování krajiny, ale také jakým způsobem současné umění může tyto mocenské struktury narušovat. V tomto smyslu dvojice pardubických výstav funguje jako Demosův „prostor rezistence“ – ukazuje krajinu ne jako idylu, ale jako geopolitické bojiště, kde se rozhoduje o naší budoucnosti.

Autorka je kurátorka a kritička umění.