Léta jste působila v Brně, ale nyní už jste dlouho na „severu“. Jak se vám povedlo zakořenit v Blankensteinu (Blansku v Čechách)?

Poprvé jsem vstoupila do našeho starého kamenného stavení po Němcích na konci roku 2016. To místo mě okamžitě uchvátilo, i když jsme tu mohli trávit vždy jen pár dní, protože v domě nebyla elektřina ani voda. V roce 2020 se nám po šílených peripetiích podařilo vyvrtat studnu a pořídit nádrž na dešťovku. Konečně jsme přestali být závislí na městě. Záhy nato přišel covid. Zůstali jsme tady na kopci ponoření do ticha a samoty. Shodou okolností se mi v tomto čase dostala do rukou kniha od Henriho Bosca Měsíční paprsek v dlani. Hlavní hrdina románu Martial Malicroix odchází z domova, aby splnil závěť svého zemřelého strýce. Musí strávit úplně sám osmdesát dní na pustém ostrově. Ocitá se stejně jako já v neznámé krajině a jeho jediným útočištěm před zimou je stará dřevěná chalupa. A tak jsme se společně s Martialem vzdali pohodlí civilizace, abychom objevili mnoho nových radostí. Poslouchali jsme spolu oheň v kamnech a podnikali dlouhé průzkumné procházky se svými psy. Z těch cest jsem se vracela s kapsami naplněnými různými tajemnými předměty po dávno odsunutých obyvatelích. Byl to zvláštní pocit, vrátit střepy z porcelánového nádobí zpět na kuchyňský stůl a servírovat na ně nedělní oběd. Všude jsem nacházela fragmenty, které mě však nestrhávaly do teskných patetických nálad, ale naopak mě vyzývaly, abych je nově doplnila, abych hledala způsob, jak na ně citlivě navazovat.

Aktivní jste ale také v Čermné u Libouchce…

Zhruba před šesti lety jsem začala pořádat výroční pouť s názvem Wanderlust. Slavnost chůze se zrodila z potřeby navštěvovat opuštěný barokní kostelík obklopený zanedbaným německým hřbitovem. Panuje v něm pro mě slovy těžko popsatelný genius loci. Interiér kostela je totiž zcela zdevastován, vykraden. Pro mě má však právě tato „zkáza“ vysokou emotivní a estetickou hodnotu. Tradiční náboženská výzdoba zmizela, ale stále je tu „cítit“ vůně kadidla, v kamenné podlaze pod torzem lustru stále zůstává zašlapaný vosk ze svící, v barokních lavicích čteme vyrytá německá jména, na bočním oltáři se zahnízdili ptáčci… Kamenné náhrobky pohltila třtina křovištní, mnoho z nich někdo povalil. Opět zůstávají jen fragmenty, nedořečené a zmizelé příběhy. Společně s mnoha lidmi se však snažíme o jejich pokračování. V kostele za hudebního doprovodu pravidelně zametáme prach, vynášíme ho ven a sypeme ke kořenům nově vysazovaných rostlin. Na pečlivě vypleté hroby sázíme druhy co nejméně závislé na intenzivní lidské péči, nesoucí určitou symboliku. Pro mě to znamená mnohem víc než obyčejnou brigádu. Věřím, že jistým způsobem léčíme trauma z poválečné historie stále přítomné v krajině kolem nás. Léčíme ho zájmem o svůj životní prostor, ale i radostí z nové pospolitosti. V budoucnu vidím pestrou a přírodě blízkou hřbitovní zahradu jako útočiště pro poutníky i živočichy. V době jejího květu vrátím na prázdné oltáře mariánské růže a josefské lilie.

Je historický kontext, který vám dodává váš partner Petr Karlíček, historik a ředitel ústeckého archivu, důležitý pro rozvoj vaší práce v lokalitě?

Určitě ano. Moje tvorba nejčastěji vychází právě z historie a etnologie. I kdybych netvořila, potřebovala bych vědět, jakou historii má dům a krajina, v nichž žiju. Petr není žádný suchopárný historik – už velmi dlouho probouzí u veřejnosti zájem o lokální historii prostřednictvím různých výletů, přednášek či publikací. Každý ho tu v kraji zná. Přiznám se, že ho pro své tvůrčí záměry využívám jako prostředníka. Jeho profese budí u místních důvěru, na rozdíl od té mé.

Jak se vztahujete k trochu uzavřené komunitě ústeckých umělců?

Do ústecké umělecké komunity pronikám pomalu, ale jsem moc ráda, že se právě v Ústí zformovala tak schopná a citlivá parta lidí. Určitě bych vypíchla aktivity Veřejného sálu Hraničář. Já ve své tvorbě reflektuju zejména téma současného venkova – hledání způsobů, jak se potkávat, propojovat, společně pečovat i slavit –, a proto mě nejvíce inspiruje umělec Jan C. Löbl. Honza žije ve Staňkovicích, v obrovském a citlivě zrekonstruovaném panství Löblhof. Stará se o ně i tím, že je otevírá veřejnosti, dělí se o ně. Cítím, jak se ten dům raduje, jak se stal středobodem setkávání a sdílení, jak v něm opět panuje živý duch. Skrytou perlou je pro mě tvorba a způsob života pana profesora Jaroslava Prášila. Jeho celoživotní kontinuální práce s přírodními materiály na mě působí jako zjevení.

Jak vnímáte místní starousedlíky: je něco, v čem bychom se od nich mohli poučit? Setkala jste se s potomky vyhnaných Němců? A jak reflektujete toto stále palčivé téma?

Do naší osady jsme všichni přišli jako náplava, takže tu nikdo nemá status starousedlíka, který by se vymezoval vůči nově příchozím. Určitě však dokážu pochopit nevraživost, která může vzniknout, když do sousedského společenství přibude nějaký kazatel kultury z města. V rámci Dnů české a německé kultury se k naší pouti Wanderlust připojilo i pár potomků sudetských Němců. Měla jsem však pocit, že téma traumat vzniklých odsunem řešíme daleko víc my Češi. Je to vlastně logické, vždyť my tady v této historicky pochroumané krajině žijeme. Proto spíš hledám inspirativní způsoby vyrovnání se s minulostí na české straně. Potkala jsem tu například Marii Krupičkovou, která má česko­-německé kořeny a zachraňuje staré odrůdy rostlin z rozvalin německých domů. Přenáší je na svou zahradu a vypiplává z mrzáčků silné jedince. Loni jsme společně sklidily německé rybízy a uvařily z nich slavnostní večeři k uctění zmizelých hospodářů. Mariin příklad je skvělou ukázkou, jak se s tímto tématem aktivně vyrovnávat.

Součástí vaší tvorby je nejen příprava, samotný prožitek cesty, i té vnitřní, ale též závěr s instalací či hostinou pro širší veřejnost. Zdá se mi, že vždy přesně víte, čeho i jak toho chcete dosáhnout. Jak k vám přichází inspirace?

Inspirují mě hlavně staré a většinou dávno zaniklé lidové slavnosti, zvyky a rituály, které pramenily z úcty člověka k přírodě. V nich se snažím hledat východiska pro dnešní dobu environmentální krize a svým způsobem je zaktualizovat a oživit. Dříve si lidé jasně uvědomovali svou závislost na přírodě, proto o ni pečovali, snažili se různými magickými způsoby pozitivně ovlivnit úrodu, a když se podařila bohatá sklizeň, tak se za ni děkovalo. Lidé také drželi daleko více při sobě, protože věděli, že ve společenství lépe přežijí. Tyto jednoduché principy se díky změně společenských hodnot z našich životů vytratily. Opětovné napojení na pradávné přetržené pouto, které mě spojuje s generacemi předků, má pro mě stále svou platnost. Současně však nechce ani nemůže být doslovné, přitom je ale schopné transformovat, probouzet citlivost, propojovat, sbližovat. Mnohá tvůrčí vnuknutí mi přináší také literatura, film a zahradničení. Při mých cestách krajinami se dostavují vize, záblesky ze scén dávno zhlédnutých filmů nebo mé vlastní obrazy z přečtených textů. Ty si potom „šetřím“ na okamžik, až je budu moci usadit v nějakém svém díle.

Posunul se někam váš umělecký postoj, nebo byste se ráda více usadila na místě bez nutnosti odjíždět?

Pohyb obecně je pro mě dost osvěžující, protože mi nabízí další podněty, srovnání, inspirativní setkání a nová přátelství. Proto bych se ho nerada v životě úplně vzdala. Zároveň mě dlouhé přesuny čím dál víc unavují a pak musím mít více času na regeneraci. Nemohu stále odcházet daleko za prací a svému domovu se nevěnovat. Mé místo na severu potřebuje uzdravovat novou přátelskou energií, zájmem a péčí. Nacházím se v nervózním stadiu, kdy hledám balanc, protože uživit se mými uměleckými projekty je čím dál náročnější.