Letos v únoru vyjel z Dolu ČSM na Ostravsku poslední vozík s černým uhlím. Přestože jinde v Česku těžba ještě pokračuje, postupně je utlumována a měla by definitivně skončit v roce 2033. S mizící těžbou mizí i jedna profese a zároveň historický aktér – uhelné hornictvo. Současné představy o hornictvu jakožto společenské skupině jsou do velké míry poznamenané právě omezováním těžby: čteme o rekvalifikaci horníků či o odporu proti evropským dekarbonizačním politikám. Historická ohlédnutí ovšem zpravidla končí u minulého režimu, kdy byli horníci považováni za jednu z jeho opor. Po listopadu 1989 se pak de facto ze dne na den přestaly psát dějiny dělnictva. Málo se proto ví, že horníci kdysi představovali svého druhu avantgardu bojů za demokracii a sociální spravedlnost.

V první linii

Britský historik Timothy Mitchell ve své knize Carbon Democracy (Uhlíková demokracie, 2011) přišel s tezí, že existuje přímý vztah mezi industriální těžbou uhlí a rozvojem demokratické politiky (ve smyslu zapojení širokých vrstev obyvatel do procesu politického rozhodování). Uhlí jakožto klíčová surovina industrializace umožnilo obrovskou akumulaci kapitálu v rukou majitelů důlních společností, také ale propůjčovalo značnou materiální moc hornictvu. Těžba totiž koncentrovala velké množství horníků na jedno místo, což jim usnadnilo vytváření kolektivních institucí včetně odborů. Zároveň byla infrastruktura uhelné těžby snadno zranitelná. Dobře zacílené zastavení přísunu uhlí mohlo nejen ohrozit zisky majitelů dolů, ale také zbavit celá města energie či znemožnit tovární výrobu – a přimět tak stát i majitele dolů k jednání o hornických zájmech.

Extrémně nebezpečná a špatně placená práce dělníků v kontrastu s rychle bohatnoucími majiteli dolů vedla k velké bojovnosti hornictva, které často stálo v první linii všedělnických bojů. Například v USA v letech 1881 až 1905 stávkovali horníci třikrát častěji než pracovníci všech jiných odvětví. V Německu vlna stávek na konci osmdesátých let 19. století vedla Viléma II. k opuštění tvrdé sociální politiky vůči organizovanému dělnictvu; v Belgii zase byly generální hornické stávky rozhodující pro boj za všeobecné hlasovací právo. Hornictvo bojovalo za humanizaci světa práce, ale také se stalo hlavním aktérem prosazování demokracie, ať už při prosazování konkrétních požadavků spojených s prací, nebo v úsilí o institucionální změny.

Pokud se zaměříme na situaci u nás, vidíme, že význam industriální těžby uhlí v českých zemích prudce vzrostl v druhé polovině 19. století, kdy se zejména mostecká a ostravsko­-karvinská uhelná pánev přetvářely v industriální centra rakouské monarchie. Vedle knihtiskařů tehdy horníci platili za nejlépe zorganizovanou a navíc nejbojovnější část rakouské dělnické třídy. A co nám jejich boje přinesly? V první řadě hornictví do jisté míry vděčíme za pojištění. Velké riziko spojené s prací v dole vedlo již v polovině 19. století ke vzniku tzv. bratrských pokladen. Vedle toho horníci setrvale bojovali za právo organizovat se v odborech a politických spolcích. I v osmdesátých letech 19. století, kdy byly represe vůči dělnickému hnutí nejsilnější, horničtí lídři hledali způsoby, jak se organizovat. V roce 1918 si horníci zase vybojovali vznik důlních rad. Díky revoluční náladě, ale i strachu majitelů dolů z vyvlastňování, který vyvolala bolševická revoluce, tak horníci získali možnost podílet se na chodu podniku.

Solidarita s horníky

Důkazem síly rakouského hornictva byl jeho boj za osmihodinovou pracovní dobu. Přestože se na mezinárodní úrovni tento požadavek stal součástí dělnických deklarací již v osmdesátých letech 19. století, v českých zemích dělnictvo na konci století stále pracovalo i jedenáct hodin denně. Generální stávku za osmihodinovou pracovní dobu začali horníci plánovat v roce 1897, vypukla ale až v lednu roku 1900 a jednalo se o největší stávku v habsburské monarchii. Práci přerušilo přes 63 tisíc horníků ve všech uhelných pánvích monarchie a těžba v celém Rakousku klesla na 10 procent. Řada továren pozastavila provoz, školy zůstaly zavřené, protože neměly čím topit, pražské elektrické dráhy musely omezit provoz, v Sasku byla omezena vlaková doprava. Cena uhlí raketově vzrostla, lidé začali rozebírat dřevěné ploty, aby měli alespoň nějaké topivo, nádražní sklady se staly terčem krádeží a musely být hlídány četnictvem.

Materiální nedostatek se však dotkl i dělnických rodin. Nejenže v mrazivých lednových dnech pálily, co mohly, aby neumrzly, ale velice brzy se objevil hlad. Stávka se však těšila obrovské podpoře nejen mezi dělnictvem, ale i rolnictvem a maloobchodníky, a tak se pořádaly sbírky pro stávkující rodiny, pekaři posílali vagony plné chleba a brambor, maloobchodníci prodávali horníkům na úvěr a podobně.

Na stížnosti majitelů dolů zareagoval stát rychle – uhelné revíry zaplnili četníci i vojáci, byly zakázány či rozpuštěny stovky schůzí a jen v severních Čechách bylo zatčeno či zadrženo přes dvě stě lidí, agenti verbovali stávkokaze po celé monarchii. Stávka trvala osm týdnů. Výsledkem byl příslib říšské rady, že navrhne snížení pracovní doby v hornictví. Strach z další uhelné stávky byl velký a vedl k prosazení zákona o devítihodinové pracovní době. Majitelé dolů a jejich zástupci v parlamentu však udělali, co mohli, aby si horníci tento úspěch se stávkou spojovali co nejméně, a tak nový zákon začal platit až dva roky po jejím ukončení. Přestože horníci nedosáhli přesně toho, oč usilovali, stali se první dělnickou profesí s devítihodinovou pracovní dobou.

Řada sociálních i politických výdobytků současnosti má dlouhou historii. Možnost politicky se organizovat, i když nevlastníte výrobní prostředky, nepracovat dvanáct hodin denně, těšit se určité sociálně právní ochraně – za tím vším jsou těžce vybojované zápasy dělnického hnutí. A horníci stáli v první linii těchto konfliktů. I proto si zasluhují místo v historické paměti – a také spravedlivý průběh transformace uhelných oblastí.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.