Posledních pár let přineslo nejen v Polsku doslova vlnu publikací věnovaných „lidovým dějinám“. Avšak jedna důležitá perspektiva zde pořád chyběla. Naplno se to ukázalo, když novinářka a spisovatelka Joanna Kuciel­-Frydryszak vydala publikaci Chłopki (Selky, 2023), z níž se okamžitě stal bestseller. Selky lze vnímat jako odpověď na požadavek „lidových dějin žen“ jakožto „dějin větší poloviny společnosti“, vyslovený autory kolektivní monografie Ludowa historia ko­­biet (Lidové dějiny žen, 2023). Historička literatury Joanna B. Bednarek v tomto požadavku nevidí jen výzvu k začlenění hlasů a zkušeností žen do historiografického narativu, ale také potřebu vnímat „lidový obrat“ jako „nemaskulinní“ projekt, který dává prostor slabým – „těm, kterým bylo upřeno právo na legitimní přítomnost v dějinách“.

Rodinné příběhy

Z knihy Kuciel­-Frydryszak se stala skutečná událost (viz článek Anety Lakomé v A2 č. 8/2025). V zemi, v níž podle výzkumů Národní knihovny jen kolem 40 procent lidí ročně přečte alespoň jednu knížku, se Selek prodalo přes půl milionu kusů. Historická reportáž, popisující na skoro pěti stech stránkách těžký osud venkovských žen, se stala druhou nejprodávanější knihou roku 2024 (na prvním místě byl Andrzej Sapkowski).

Autorka předkládá čtenářstvu ­drastické de­­taily z každodenního života: popisuje sexuál­ní násilí, kterému byly vystaveny selské ženy i děti, fyzické tresty, nedobrovolná manželství, zdravotní rizika spojená s těhotenstvím a porodem, vyčerpávající práci v hospodářství a domácnosti, umírání dětí, ponižující chudobu. Paradoxně právě tento bezútěšný obraz stojí za úspěchem publikace. Čtenářky a čtenáři v knize rozpoznali příběhy vlastních babiček a prababiček, a kniha se tak stala nástrojem sdílení vlastních rodinných zkušeností: lidé po jejím přečtení posílají autorce vlastní rodinné vzpomínky, sdílejí je během jejích čtení a diskusí i na internetových fórech. Selky tedy plní funkci takřka terapeutickou – pomáhají čtenářstvu porozumět vlastnímu rodinnému příběhu i leckdy nepochopitelnému jednání starší generace, ale také zasadit tyto příběhy do širšího společenského kontextu. Kniha se tak mnohdy stává impulsem k rozhovorům o dříve tabuizovaných tématech.

Dívčí blábolení?

S lidovými dějinami se často pojí představa umlčených hlasů, jejichž zkušenost je třeba složitě rekonstruovat na základě vzácných, rozptýlených pramenů. Pro zkoumání polských dějin 20. století nicméně existuje překvapivě hojný počet dokumentů, v nichž zástupci znevýhodněných vrstev vlastními slovy popisují svůj úděl. Z popudu proslulého sociologa Floriana Znanieckého se v Polsku od dvacátých let minulého století rozvíjela tradice soutěží zaměřených na autobiografické psaní, díky čemuž vznikly desítky tisíc osobních svědectví vytvořených zástupci rozmanitých skupin – sedláků, emigrantů, dělníků, venkovské mládeže, nezaměstnaných. V socialistickém Polsku memoá­rové soutěže získaly ještě větší význam. Jen v šedesátých a sedmdesátých letech jich bylo zorganizováno přes tisíc. Podle Pawła Rodaka, odborníka na autobiografickou literaturu a vedoucího vědeckého projektu věnovaného těmto soutěžím, přitom byl tento obrovský archiv, vytvořený hlavně zástupci lidových vrstev, doposud autory lidových dějin přehlížen.

To se však mění. Antonina Tosiek se ve své monografii Przepraszam za brzydkie pismo (Omlouvám se za ošklivý rukopis, 2025) soustředí na dějiny žen venkovského původu: její kniha je věnována memoárům a deníkům žen z venkova, zaslaným do soutěží od meziválečného období až do devadesátých let. Tosiek ukazuje, že ženy nečelily diskriminaci jen v osobním životě. S jejich svědectvím se totiž zacházelo odlišně než s texty mužů: mezi odměněnými bylo méně žen a jejich odměny byly nižší. Členové poroty také nebrali tyto dokumenty zcela vážně. „Dívčí blábolení,“ napsal na okraj jednoho z rukopisů známý spisovatel. Tosiek naopak odhaluje přehlíženou hodnotu těchto textů: úsporný styl a odvahu k reflexi vlastních zkušeností, často bolestných. Akt psaní se pro mnoho autorek stával gestem vzpoury proti opresivní rodině a sociální hierarchii – proti rodičům, kteří odmítli podpořit dceru ve vzdělávání, proti manželovi, jenž se vysmívá literárním pokusům své ženy. Mnohé autorky tak píší tajně, někdy i potmě na nahodilé kusy papíru.

Monografie je strukturovaná kolem nejčastějších témat memoáristek: vzdělávání, práce, kulturních a společenských aktivit, rodinných a intimních vztahů. Ve všech těchto sférách se projevuje hluboký rozpor mezi ambicemi venkovských žen, jejich touhu po jiném životě a po vzdělání – a hořkou realitou vynuceného návratu na ves, nekonečné dřiny v hospodářství, pocitu odcizení. V závěru knihy Antonina Tosiek nahlíží zkoumané dokumenty jako „získávání hlasu, narušení dominantního pořádku“ či „akt vzpoury“. Podle autorky „ženy, jež měly mlčet, udělaly z psaní nástroj emancipace“.

Socialistická emancipace

Pro porozumění procesu, který umožnil ně­­kterým autorkám poválečných memoárů vzestup, zatímco jiným přinesl zklamání, je zásadní monografie kulturoložky Magdy Szcześniak Poruszeni (Pohnuti, 2023),věnovaná sociální mobilitě v době socialismu. Byl to proces už ve své době bedlivě zkoumaný, diskutovaný a zachycovaný v mnoha filmech, románech a seriálech. Autorka knihy propojuje perspektivu dějin zdola s odbornými dokumenty a dobovými reflexemi ve snaze rekonstruovat mnohovrstevnatý a ambivalentní proces, díky němuž se podařilo alespoň částečně zrušit dosavadní sociální hierarchie a oslabit hegemonii inteligence šlechtického původu. Tento proces umožnil ženám a mužům z dělnických a selských vrstev společenský vzestup skrze vzdělávání a především přístup k novým profesím, a to v masovém měřítku, byť neprobíhal bez překážek a od sedmdesátých let můžeme pozorovat postupnou erozi tohoto emancipačního a egalitářského projektu.

V knize Antoniny Tosiek najdeme báseň Zemědělská modlitba, jež byla součástí jednoho z memoárů zaslaných do soutěže Sedláci o sobě a politice v roce 1991. „Na polské zemědělství všichni kašlou, prosazuje se jen Balcerowiczův plán,“ stěžuje si v ní rozhořčená autorka. Následná transformace se ukázala jako brutální nejen pro autory a autorky soutěžních příspěvků, ale také pro archivy soutěží: kvůli nedostatku peněz a zájmu byla většina dokumentů zničena. Těžko najít výmluvnější symbol vztahu nově nastoleného neoliberálního režimu k lidovým vrstvám. Dnešní rozmach dějin zdola proto můžeme chápat také jako možnost, jak se vyrovnávat se současným režimem.

Autorka je kulturoložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.