Jitka Bret Srbová se pokouší v básnické sbírce Přímluva za malé věci o estetický experiment: povýšit banální konformitu na poetický řád. Dře to a nejde to. Mnohomluvný popis záhumenkářského pozemšťanství v průměrné idyle podvečera uspokojí nenáročnou většinu. Jenže v člověku je touha vydat se k horizontu, vymanit se z pout gravitace, vyplout k novým hvězdám, seznávat kosmické řády – o tom však v altánu na štokrdli u kafe přetěžko snít! Pětaosmdesát stran textu je spíše formát prozaické novely než svěží básnické sbírky. Ale kam se poděla poezie? Zapadaná pohodou ataraxie šumí sprškou ze zahradní hadice mezi tyčkami s rajčaty… Tak málo! Mnohomluvnost škodí ryzosti výrazu. Venkovské tuskulum, kde se čeká na barbary, s vlažnou koupelí, kdy voda by mohla být chladnější, či teplejší, ale jakžtakž taky ujde. Všechno se děje v nadčasovém edenu – nevíme, zda začal, ani kdy skončí jeho normalizovaný klídek. Ví to autorka? Chtěla stvořit konformní dokonalost, anebo ji převrací naruby s ironickým úšklebkem, smysly odvrácené od bubřejícího inferna pod povrchem? Exemplárně zaujme knižní obálka bez estetického řádu, více odpudivá vizuálním chaosem písmen v asambláži. Kéž by to byla provokace, působí však nejvíc jako diletantismus, inspirovaný stoletým trendem, stejně jako bezrozporný sentimentální mainstream Přímluvy za malé věci.

Jitka Bret Srbová: Přímluva za malé věci. Host 2025, 92 s.