Když z německé Die Linke (Levice) odešla část členů v čele se Sahrou Wagenknecht a založili národovecky laděný protestní projekt BSW (Spojenectví Sahry Wagenknecht), mnozí původní stranu odepisovali. Die Linke ale začala znovu růst. K obratu přispělo i masově sdílené vystoupení Heidi Reichinnek v reakci na to, že křesťanští demokraté prosadili migrační návrh s podporou AfD (Alternativa pro Německo). Reichinnek se díky TikToku stala jednou z nejviditelnějších tváří strany a pomohla jí znovu oslovit mladší voliče. Stejně důležitá však byla proměna strategie. Nové vedení v čele s Ines Schwerdtner a Janem van Akenem soustředilo pozornost na nájmy, zdražování a zdanění bohatých. Schwerdtner, která do strany vstoupila až v roce 2023 a nemá za sebou klasickou stranickou kariéru (do politiky přišla z prostředí médií a politické teorie), do této proměny vnesla ambici mluvit o sociálním konfliktu srozumitelněji, sebevědoměji a úderněji. Volební úspěch, růst členské základny a omlazení strany ale otevřely další otázku: čí stranou chce nová Die Linke být?

Společný zájem

Po zdvojnásobení členské základny na téměř 130 tisíc lidí za rok a půl se Die Linke pokouší odpovědět právě na tuto otázku. Sama sebe stále častěji chápe jako organizující třídní stranu: nechce voliče pouze reprezentovat v parlamentu, ale spojovat je tam, kde se odehrávají každodenní konflikty kapitalismu – na pracovištích, v odborech, v nájemních domech, sociálních poradnách i komunální politice. Snaží se proměnit izolovanou zkušenost nejistoty ve vědomí společného zájmu.

Proto klade takový důraz na bydlení. Nájem vnímá jako jeden z hlavních konfliktů současného kapitalismu. Požadavky na regulaci, zastropování cen energií nebo zespolečenštění velkých bytových koncernů mají ukázat, že zdánlivě individuální problémy mají společnou příčinu a mohou mít kolektivní řešení.

Do této strategie zapadá i její iniciativa Mietwucher­-Check, tedy nástroj pro ověření přemrštěného nájemného. Nájemníci mohou porovnat svůj nájem s místně obvyklou hladinou a v případě podezření na nepřiměřeně vysokou částku postoupit věc příslušnému úřadu. Die Linke tím ukazuje, že vysoký nájem není nevyhnutelná daň za život ve městě, nýbrž problém, který lze pojmenovat, právně napadnout a proměnit individuál­ní nejistotu v kolektivní tlak na pronajímatele a veřejné instituce.

Schwerdtner nový přístup strany shrnuje tak, že většinu dnešních konfliktů vrací k otázce vlastnictví a přerozdělování – od klimatické krize po feminismus. Vysoké nájmy, drahé energie nebo nedostupné veřejné služby nejsou jednotlivá selhání systému, ale projevy téhož konfliktu o kontrolu nad podmínkami každodenního života. Do stejného rámce Die Linke zasazuje klimatickou politiku, kterou chápe jako spor o to, kdo ponese náklady transformace, i feministická témata, jako jsou péče či rovné odměňování. Odmítá představu, že za ochranu klimatu má platit člověk dojíždějící za prací starým autem nebo nájemnice v nezatepleném bytě. Místo toho zdůrazňuje veřejné investice, dostupnou dopravu a regulaci těch, kdo na současném systému vydělávají. Právě v tom se snaží odlišit od sociální demokracie i Zelených. Sociální otázku nechce jen spravovat, ale znovu z ní udělat viditelný konflikt. Klimatickou politiku naopak odmítá stavět na individuální odpovědnosti.

Nové pojetí pracující třídy

Ve své vznikající koncepci přitom Die Linke chápe pracující třídu mnohem šířeji, než je obvyklé. Patří do ní zaměstnanci v průmyslu i službách, lidé v péči, kancelářské profese, pracovníci ve skladech a zemědělství, lidé s migrační zkušeností, ženy vykonávající neplacenou pečovatelskou práci, prekérní živnostníci i ti, kdo pracovat nemohou nebo už nepracují. Společným základem pracující třídy nemá být národ, ale sdílená závislost na práci, bydlení, péči a veřejných službách. To je opačný přístup než u Sahry Wagenknecht, která se pokusila sociální politiku spojit s představou národně vymezeného společenství, jež má chránit své zdroje, kulturu a sociální stát. Migrace v pojetí Die Linke není rušivým prvkem třídní politiky, ale její součástí.

Strana nepopírá, že nedostatek bytů, míst ve školách, lékařů nebo sociálních služeb vytváří napětí, odmítá však přisuzovat vinu za tento stav migrantům. Problémem je podle ní politicky produkovaný nedostatek: podfinancovaná infrastruktura, politika úspor, oslabený sociál­ní stát a bytový trh podřízený zisku. Konflikt se tak nemá vést mezi domácími a příchozími, ale mezi těmi, kdo veřejné statky potřebují, a těmi, kdo z jejich nedostatku profitují.

Odchod Wagenknecht tak Die Linke pomohl, protože ji zbavil ochromujícího sporu o to, zda má sociální otázku spojovat s národoveckou kritikou migrace a kulturním konzervatismem. Neznamená to však, že by se tím strana stala ideově jednolitou. S přílivem nových členů, omlazením základny a silnějším napojením na aktivistická prostředí se do popředí dostávají jiné konflikty – nejviditelněji spor o Izrael, Palestinu, antisionismus a hranici mezi legitimní kritikou izraelské politiky a antisemitismem. Právě ten ukazuje, že nová třídní politika nemůže kulturně­-symbolické otázky jednoduše odsunout stranou a vrátit se jen k „materiálním“ tématům.

Podobně se mění i význam antifašismu. V nové strategii Die Linke nemá být jen morální obranou demokracie, ale také sociálně­-ekonomickou strategií. AfD podle této logiky sílí tam, kde lidé ztrácejí jistotu a rozpadají se veřejné služby. Boj proti krajní pravici proto nemá vést jen přes veřejné odsuzování, ale také přes nájemní politiku, dostupné školství a fungující zdravotnictví. Zde však strana naráží na limit. V západním Německu zůstává její elektorát výrazně mladý, městský a vzdělaný; daří se jí mezi mladými ženami a v univerzitních městech, méně pak mezi staršími voliči, na venkově a částmi dělnictva, kde často dominuje AfD. Jak vytvořit most k lidem, jejichž sociální frustraci dnes úspěšněji organizuje krajní pravice, zůstává jednou z hlavních otázek.

Mezi TikTokem a třídní organizací

Zemské volby přitom ukazují, že tento test nebude lehký. Neúspěch v Bádensku­-Württembersku připomněl, že nový spolkový vzestup se automaticky nepřenáší do všech regionů. Berlín naopak představuje metropolitní prostředí, kde mohou témata nájmů a veřejných služeb vynést Die Linke až k ambici vést radnici. V Meklenbursku­-Předním Pomořansku, kde je strana součástí vlády s SPD, půjde o jinou zkoušku: dokáže nést odpovědnost ve chvíli, kdy AfD sílí jako hlavní protestní síla? A Sasko­-Anhaltsko může otevřít nejvíce nepohodlné dilema ze všech: bude Die Linke ochotná podílet se na uspořádání, které zabrání vládě AfD, i kdyby to znamenalo určitou formu spolupráce s CDU?

Bezprostřední test nové strategie však přichází v konkrétních konfliktech německé politiky. Die Linke se nyní snaží profilovat jako hlavní opozice proti sociálním škrtům černo­-červené koalice a proti představě, že krizi veřejných financí mají zaplatit pacienti nebo lidé odkázaní na přetížený systém péče. Právě zde se může její politika dostupnosti života rozšířit za hranice tradiční levice. Oslovit se přitom snaží nejen lidi s nejnižšími příjmy, ale i části pracujících a nižších středních vrstev, které stále častěji narážejí na drahé bydlení, dlouhé čekání u lékaře, rostoucí doplatky, nedostatek školek nebo nejistotu ve stáří.

Po odchodu Sahry Wagenknecht Die Linke získala mladší tvář, větší ideovou jasnost a znovu našla jazyk sociálního konfliktu. Zároveň však zatím není jisté, zda tím skutečně překračuje hranice levicového milieu, nebo je pouze nově mobilizuje. Mezi TikTokem, sociální poradnou a skutečnou třídní organizací leží dlouhá cesta. Pokud ji Die Linke nezvládne ujít, může zůstat stranou těch, kteří umějí přesvědčivě mluvit o pracujících, ale nedokážou si je získat. Pokud se jí to však podaří, může se stát jedním z mála evropských pokusů, jak proti krajní pravici postavit nejen morální odpor, ale také sociálně zakořeněnou solidaritu.

Autorka je politoložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.