S polistopadovými českými odbory je úzce spojena osobnost Richarda Falbra, který nedávno zemřel ve věku 85 let. Původní profesí odborový právník, stál v letech 1994–2002 v čele Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Tuto organizaci provedl náročným obdobím přechodu na kapitalistickou ekonomiku. Z pohledu odborů šlo podle něj o „schizofrenní situaci“: svazy sice podporovaly vládní transformační politiku, ale zároveň odmítaly její škodlivé sociální a ekonomické dopady. Odbory začaly pod Falbrovým vedením aktivně vystupovat proti vládním návrhům na omezování sociálního státu, jako byly snahy o privatizaci penzijního systému nebo zavádění zjišťování výše příjmů u žadatelů o přídavky na děti, což vyústilo ve výstražné stávky a velké demonstrace na konci roku 1994.

Falbr byl také ztělesněním propojení odborů se sociální demokracií, za kterou byl jako nezávislý kandidát v roce 1996 zvolen do Senátu a později i do europarlamentu. Byl prvním předsedou ČMKOS, který aktivně vstoupil do parlamentní politiky.

Zastavit marginalizaci

Období, kdy českou politiku formovalo komplikované, ale přesto podstatné spojenectví mezi odbory a sociálními demokraty, definitivně skončilo. Po pádu ČSSD, resp. SOCDEM do marginality zůstávají odbory poslední masovou organizací hájící zájmy pracujících. Pokud máme vést debatu o třídních bojích, musíme si položit otázku, co lze udělat pro to, aby odbory v příštích letech nenásledovaly osud sociální demokracie.

Průměrná odborová organizovanost napříč zeměmi OECD klesla od roku 1985 na polovinu (z třiceti na zhruba patnáct procent). Pokles je téměř plošný, s výjimkou hrstky zemí jako Island nebo Belgie. Propad v České republice přitom patří k nejdramatičtějším: z 61,6 procenta v roce 1993 na historické minimum 9,4 procenta v roce 2023. Podobně je na tom i pokrytí kolektivními smlouvami, které celosvětově kleslo ze 47 na 33,6 procenta, přičemž nejvíc zasáhlo zaměstnance ze střední a východní Evropy.

Zatímco odbory ztrácejí členy, zaměstnavatelské svazy v Česku si udržují silnou pozici a sdružují 68 procent všech podnikatelů. Kapitál je mimořádně dobře organizovaný a dokáže tvrdě prosazovat své zájmy, což se v poslední době promítá například do pracovněprávní legislativy přijímané v souvislosti s transpozicemi evropských směrnic o transparentním odměňování nebo platformové práci. Evropské směrnice, které mají za cíl zvýšit standard ochrany práv pracujících, se pod tlakem zaměstnavatelů stávají trojským koněm pro prolomení stávajících klíčových paragrafů.

Alarmující je snaha změnit definici závislé práce, což by fakticky znamenalo legalizaci švarcsystému v zájmu platformových firem. Odbory v čele s ČMKOS vynakládají velké úsilí, aby další útok na zaměstnanecká práva odvrátily, ale jejich pozici oslabují především dva faktory. Prvním je nejednota odborových svazů, které nenacházejí základní programovou a strategickou shodu, což oslabuje jejich schopnost vystupňovat tlak na politiky i zaměstnavatele, kteří oproti nim postupují koordinovaně. Druhým důvodem je absence politických spojenců v parlamentu. V případě platformové legislativy jsou čestnými výjimkami Irena Ferčíková Konečná (Zelení) a Hana Ančincová (Piráti).

Snížit odborům práh

Za malou ochotou lidí se organizovat není hluboce zakořeněný ideologicky motivovaný odpor, ale spíše nedostatek relevantních informací znásobený uzavřeností odborů. Struktura svazů, základních organizací i konfederace je nepřehledná i pro profesionální odboráře a pro případné zájemce o členství představuje neprostupnou hradbu. Pokud dnes někdo vstoupí do odborů, tak je to většinou díky tomu, že se ocitne v zaměstnání, kde organizace dlouhodobě existuje, a někdo mu předloží papírovou přihlášku. Tradičních odborově organizovaných pracovišť rok od roku ubývá s tím, jak se proměňuje struktura ekonomiky, a zároveň odchází do důchodu poslední silná generace odborářů. Svazy tak narážejí na základní problém: nové členy získávají především tam, kde již působí. Jenže právě taková pracoviště postupně mizí.

Odpověď může spočívat v tom, že odborové svazy, které jsou aktivní na úrovni celých sektorů ekonomiky a disponují financemi i odborným aparátem, převezmou větší iniciativu a začnou výrazně investovat do rozšiřování členské základny. To však předpokládá, že přestanou navenek vypadat jako uzavřené kluby. Zpřehlednění odborového terénu i strukturálnímu posílení odborů by pomohlo sloučení některých z třiceti odborových svazů, což svého času neúspěšně prosazoval i ­Falbr. Vtipně tehdy glosoval odpor šéfů odborových svazů k myšlence slučování: „Lepší být pánem v malé hospodě.“

Změna čeká na úrovni organizační kultury, která byla formována převážně muži narozenými v husákovské éře. Pokud chceme mezi členy vídat i jiné lidi, musíme vzít jejich potřeby vážně a dát jim podporu a prostor k realizaci. Odbory historicky představovaly jedinečný nástroj sociální mobility pro jednotlivce i celé skupiny zaměstnanců – autobusák nebo zdravotní sestra se v nich mohli vypracovat na respektovaného lídra nebo lídryni. Pokud chceme přitáhnout mladé lidi, ženy, queer lidi a cizince, musíme je nejprve zaměstnat v zázemí odborů, nechat je mluvit vlastním jazykem a nechat je odbory reprezentovat navenek. Dát jim prostor pro experimenty, ale především důvěru vedení a důstojné podmínky pro práci.

Skutečně přelomovým krokem by bylo zavedení dobře zpracované jednotné online přihlášky. Pokud nebude přihlášení do libovolných odborů jednodušší než zřízení bankovního účtu nebo pojištění, jsou svazy odsouzené k pádu do bezvýznamnosti. Stejně tak je nutné více propagovat a usnadnit individuální členství v odborech, které není vázané na základní organizaci působící v konkrétním podniku. Lidé během ekonomicky aktivního života daleko častěji mění nejen práci, ale celé kariéry. Ekonomika založená na velkém podílu služeb se vyznačuje daleko větší mírou fluktuace zaměstnanců. Nejde o to, opustit zavedený model podnikových odborů, ale rozšířit možnosti členství, aby odpovídalo novým formám práce. Odbory působí v porovnání s překotným vývojem trhu práce strnule; potřeba lidí sdružovat se a kolektivně hájit vlastní zájmy nicméně trvá, jen je potřeba jít jim naproti.

Překonat falešné dilema

Zastánci organizování vnímají odbory jako prostředek emancipace pracujících a rozšíření radikálního pojetí demokracie do ekonomické sféry života. Jiní chápou odbory především jako servisní organizaci, která má poskytovat členům kvalitní služby. První skupina chce investovat zdroje odborů do systematického posilování členské základny a do zmocňování pracujících, aby mohli hájit svá práva na pracovišti i mimo ně, kdežto propagátoři servisního pojetí si přejí vkládat prostředky do péče o stávající členstvo a nové zájemce oslovovat různými benefity a právní podporou. Oba proudy vedle sebe přitom mohou úspěšně koexistovat, a pokud chtějí rozvíjet širokou členskou základnu, musí se jak proaktivně organizovat na úrovni pracovišť i celých odvětví, tak nabídnout členům dobrý servis. V českém prostředí se tím bohužel rozumí jen distribuce benefitních poukázek nebo příspěvků na dětské tábory. Servis ale může vypadat úplně jinak. Například ve skandinávských zemích odbory fungují jako špičkové kariérní a vzdělávací instituce, které svým členům poskytují profesionální koučink, doplňkové pojištění při ztrátě zaměstnání či psychologickou pomoc při vyhoření nebo bossingu.

V posledních sedmi letech jsem se spolu s dalšími zasazoval o rozšíření řemesla organizování nejen v odborovém prostředí, ale také v různých aktivistických skupinách. Dnes tyto metody inovativně rozvíjí Iniciativa nájemníků a nájemnic, která rozšiřuje členskou základnu a vyhrává konkrétní spory s pronajímateli. V rámci odborových struktur lze podobný přístup vidět u iniciativ zaměřených na sektor informačních technologií (ICT) nebo u ALICE, která sdružuje pracující v sociálních službách. S některými metodami experimentují také zdravotnické odbory a další svazy. Organizování se tak postupně dostává z okraje do hlavního proudu, díky čemuž členské základny posílily v posledních letech o tisíce lidí. To je cesta k vybudování silných odborů, které slovy Richarda Falbra „umějí argumentovat, uzavírat a dodržovat dohody a v případě nutnosti vystupňovat tlak až do stávky. Pokud cokoliv z toho chybí, nejsou to silné odbory.“

Autor je profesionální odborář.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.