Kurýr na kole projíždí deštěm po silnici, kde chybí cyklopruh. Na zádech má ošuntělý termobatoh s objednávkou. Očima každou chvíli sjíždí k telefonu připevněnému na řídítkách. Na displeji sleduje aplikaci – svého neviditelného šéfa. Přiděluje mu zakázky, měří rychlost, vyhodnocuje výkon a nepřímo rozhoduje o tom, kolik práce dostane dnes i zítra. Zákaznictvo mezitím vidí jen pohybující se tečku na mapě. Na obrazovce bliká upozornění na zpoždění. Potřeboval by si odskočit, ale čas běží. Před ním se hromadí auta v koloně, v uších tiká algoritmus. Pokud objednávku nedoručí dostatečně rychle, nepřijde dobré hodnocení a příště možná dostane horší zakázku. Usmívající se emotikon se dnes možná nerozsvítí. A s ním může zmizet i část dnešního výdělku.

Práce přizpůsobená životu?

Je toto opravdu podnikání? Podle státu i digitálních platforem bezpochyby ano. Podle každodenní zkušenosti mnoha pracujících to však spíše připomíná zaměstnání bez práv, jistot a ochrany, které si se zaměstnáním tradičně spojujeme. Digitální platformy slibují svobodu, flexibilitu a nezávislost. Nabízejí představu práce, která se přizpůsobí životu, ne naopak. V jejich marketingových kampaních není nikdo podřízený, nikdo není zaměstnanec nebo zaměstnankyně. Jsou zde pouze samostatní lidé, kteří si organizují vlastní čas a podnikají sami na sebe. Tato představa je přitažlivá. A není náhoda, že nachází odezvu zejména mezi mladší generací, která už nechce žít podle rytmu tří směn, nočních služeb a jednoho volného víkendu za několik týdnů. Flexibilita sama o sobě není problém. Naopak. Je legitimní hodnotou moderní společnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy se pod jazykem flexibility skrývá přesun rizik, nákladů a odpovědnosti z firem na jednotlivce. Z těch, co mají moc, na ty, kteří nemají jiné možnosti. Platformy nejsou laboratoří budoucnosti práce. Jsou jejím lakmusovým papírkem.

To, co dnes pozorujeme v oblastech, jako jsou přeprava osob či kurýrní a rozvážkové služby, se postupně rozšiřuje do dalších oblastí ekonomiky. Přes platformy lze objednat úklid, péči, překlady, grafické práce, vý­­uku i expertní služby. Samotné slovo „platforma“ se stalo módním označením téměř pro cokoli, především jde ale o způsob organizace práce. Není proto důležité sledovat pouze několik známých aplikací. Důležité je zkoumat logiku, kterou přinášejí.

Touto logikou je proměna práce v sérii jednotlivých úkolů, jejichž koordinaci přebírá algoritmus. Dříve měl člověk nadřízeného, dnes má aplikaci. Neznamená to, že by byl méně kontrolován, jen podléhá kontrole jiného typu. Pracující jsou průběžně hodnoceni, sledováni a porovnáváni. Musí reagovat na měnící se pravidla, sledovat vlastní výkonnost, přizpůsobovat se poptávce a optimalizovat své chování. Učí se nejen vykonávat práci, ale především předvídat, jak bude reagovat algoritmus. Pracující tak postupně začíná kontrolovat sám sebe – autonomie se mění v permanentní sebeřízení. Je to v podstatě gamifikace vlastního života.

Právě zde se skrývá jeden z největších paradoxů platformové ekonomiky. Člověk je formálně svobodný, ale jeho příjmy, viditelnost v aplikaci, a tudíž i budoucí pracovní příležitosti jsou podmíněny systémem, jehož pravidla nezná a nemůže ovlivnit. Je to black box, obchodní tajemství, které se fluidně mění.

Možná nejvýraznějším symbolem této proměny je příběh italského kurýra, který zemřel při dopravní nehodě během práce. Platforma podle médií následně pouze deaktivovala jeho účet, protože přestal plnit zakázky. Ať už se jednotlivé detaily případu interpretují jakkoli, tato tragická událost vystihuje podstatu problému. Člověk zmizel, zůstal pouze neaktivní účet.

Nové odcizení

Pokud Karl Marx psal o odcizení člověka od výsledků jeho práce, platformová ekonomika představuje novou podobu tohoto procesu. Pracující se nestává součástí kolektivu, profese ani organizace. Je propojen s aplikací, ale odpojen od ostatních lidí. Je neustále online, a přitom izolovaný. To má zásadní důsledky i pro možnost společného vyjednávání. Neoliberální kapitalismus předpokládá, že každý je schopen prosadit své zájmy sám. Pokud se mu nedaří, bývá problém hledán v jeho nedostatečné aktivitě, flexibilitě nebo podnikavosti. To je mýtus meritokracie, protože schopnost vyjednávat není rozdělena rovnoměrně. Někdo disponuje vzděláním, kontakty, finanční rezervou a sebevědomím. Jiný pečuje o děti, potýká se s jazykovou bariérou nebo žije od výplaty k výplatě. Možnost být „svobodným podnikajícím“ je proto výrazně podmíněna sociální pozicí člověka. Právě zde vstupují do hry genderové a další nerovnosti. Představme si ženu, která má několik hodin denně mezi odvedením dítěte do školky a jeho vyzvednutím. Platforma jí slibuje flexibilitu. Může pracovat kdykoli. Rigidní trh práce takové podmínky téměř nezná, především ne v regionech a v nekvalifikovaných pozicích a už vůbec ne za důstojnou mzdu. Bingo! Nízkoprahová platforma působí jako ideální nástroj, jak zvýšit zaměstnanost matek předškolních dětí, která je u nás v porovnání s ostatními evropskými zeměmi bezprecedentně nízká. Jenže zakázky nepřicházejí tak, jak by žena potřebovala, přicházejí ve chvílích, když je potřebuje trh, respektive zákaznictvo, a tehdy je platforma bonifikuje. Formální svoboda zde naráží na velmi konkrétní omezení každodenního života. Podobně migranti a migrantky často vstupují do platformové práce proto, že jim jiné segmenty trhu práce zůstávají uzavřené. To, co je prezentováno jako příležitost, se tak často stává strategií přežití.

Problémem přitom není pouze ­postavení jednotlivých pracujících. Co tato ­proměna znamená pro společnost jako celek? Po de­setiletí evropské země budovaly ­instituce sociálního státu. Ochrana zaměstnanců, aktivní politika zaměstnanosti, kolektivní vyjednávání nebo veřejné sociální systémy nebyly překážkou ekonomického rozvoje. Naopak. Vznikly proto, že moderní společnosti postupně pochopily jednoduchou skutečnost: dlouhodobě prosperují tehdy, když mají vzdělanou, zdravou, sociálně zabezpečenou a mobilní pracovní sílu. Z představy kohezní společnosti a stability netěží pouze jednotlivci, ale celá ekonomika.

Digitální nevolnictví

Dnes však sledujeme opačný trend. Veřejné systémy jsou často vykreslovány jako neefektivní přítěž. Daňová zátěž dopadá především na práci, zatímco majetek a kapitál bývají zatíženy výrazně méně. Rozdíly mezi zdaněním zaměstnanců a některých forem samostatné výdělečné činnosti vytvářejí silnou motivaci k obcházení zaměstnaneckých vztahů. Nejistota se stává ekonomicky výhodným obchodním modelem. Výsledkem není pouze oslabení ochrany pracujících, ale také postupná eroze sociální soudržnosti. Ve společnosti, kde lidé stále silněji vnímají, že pracující jsou zatěžováni, zatímco koncentrovaný kapitál je zvýhodňován, totiž roste pocit nespravedlnosti. Historie ukazuje, že extrémní nerovnosti zřídka vedou k větší svobodě. Častěji otevírají prostor oligarchizaci společnosti, v níž největší ekonomičtí hráči získávají nepřiměřený vliv na pravidla hry. Ve světě, kde si nejbohatší mohou koupit vlastní špičkovou zdravotní péči, vzdělávání i bezpečnost, mizí motivace investovat do systémů, na nichž závisí všichni ostatní. Platformová práce je proto mnohem víc než jen pracovní model několika stovek tisíc lidí. Je předobrazem společnosti, která stojí na rozcestí.

První cesta vede k dalšímu rozšiřování logiky permanentní konkurence, k individualizaci rizik a oslabování kolektivních institucí. K budoucnosti, která bude stále nejistější pro čím dál větší množství lidí. K zítřku, v němž se ještě více naruší hranice mezi prací a volným časem. K budoucnosti digitálního nevolnictví, v němž je člověk řízen algoritmem.

Druhá cesta vyžaduje mnohem více představivosti. Nejde o návrat do minulosti, nýbrž o hledání nových forem flexibility, které nebudou vykoupeny ztrátou jistot a důstojnosti. O ekonomiku, která dokáže spojit svobodu s ochranou a inovace se sociální odpovědností. Především však vyžaduje návrat k jednoduché myšlence, že společnost není souhrn izolovaných jednotlivců, ale síť vzájemné závislosti, solidarity a péče.

Možná bychom si měli při další objednávce položit nepříjemnou otázku: opravdu odpovídá cena kávy dopravené v dešti kurýrem na kole částce, kterou za ni platíme? Skutečnou cenu totiž často neplatíme my, ale člověk, který ji přivezl.

Autorka je socioložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.