Kdo je hrdinou básnické skladby Rapido Bohdana Chlíbce? Neduživý člověk, jemuž lze ublížit třeba už tím, že mu sundáte klobouk z hlavy. Muž, který stojí stále v pozoru pro případ, že by jej vyvolali jménem. A jméno má možná jen proto, aby jej mohli vyvolat. Že stojí v pozoru, si jen myslí, ve skutečnosti se chvěje v předklonu nebo se bezmocně třese vleže. Nedobrovolný asketa, jehož život je sledem nevlídných, nepatřičných chvil, kterým musí čelit, které musí přežít, které si nevybral a před kterými by se raději skryl. Ponížený prapravnuk písaře Bartlebyho. Ale i když o nic neusiluje a ničemu neodporuje, dějí se mu nehody a nedorozumění. Jeho ideálem je nehybnost, živená hrůzou z pomíjivosti: „Kéž by se časy přestaly měnit.“ Když vysloví přání nebo jen potřebu, zůstane u slov. Bezradný jedinec, který v záchvatech sebepozorování shledává, že se obírá obavami a vzápětí obavami z obav, přesněji řečeno: je nucen (ale kým nebo čím?) se jimi obírat.

Mezi ponížením a nadřazeností

Brzy se dozvídáme, že hrdina žije potmě, rozsvěcuje, jen aby zkontroloval stolici. Někdy se diví, proč neztratí vědomí. Překáží i sám sobě. Nevelké zásoby energie vyčerpává na to, aby se držel u zdi, prochází­-li ulicemi města, kde hrozí, že jej někdo zahlédne, že se s někým střetne, že vůbec bude muset reagovat na to, co se kolem něj děje a co jej nevyhnutelně, navzdory jeho trvale obrannému postoji, zasáhne, co jej donutí zaujmout stanovisko, vynaložit úsilí, určit směr: „Domů by měl pospíšit se zavřenýma očima, / aby tak chránil atmosférické výboje své mysli / (‚události své mysli‘) před vnějšími vlivy. / Alespoň chvíli by tak mohl tušit, co má dělat.“

Přesto občas zatouží po setkání s lidmi. Možnost sledovat a soudit své okolí mu dává dočasně zapomenout na vlastní existenci a v tom smyslu jej zřetelně osvěžuje. Muži, ženy a děti jsou se zvláštním zřetelem k tělesnosti vykreslovány jako odpudivé karikatury lidství. Jejich podobu i úděl hrdina škodolibě, rozpustile, fascinovaně komentuje: „Chlapec, který se roztéká na vedlejším sedadle. / (V čem ho asi macerují?) / Řve! A řve! / Je však zakázáno vykázat dítě ze svého okolí. / Chlapcova hlava miluje kubismus, / zpřítomňuje ho. // ,Směl bych ho postrašit porodnickými kleštěmi? / Ještě jednou ven? A ještě jednou kubismus?‘“ Čím víc lidí potkává, tím rozjařeněji účtuje s člověkem, tím temněji jeho ná­­hlá výřečnost dává průchod krutosti a nadřazenosti. Chce se snad na druhých odškodnit za svůj vlastní osud? A pak se ta zálibná řeč o lidské ubohosti zlomí připomínkou svědomí a náznakem vysvětlení: na vině je podle všeho znalost anatomie, která dráždí hrdinovu obraznost. Od té chvíle je zase plachou bytostí skrývající se v průchodu, ale mluví teď víc, překotněji, jako by se odhodlal vypořádat s vlastním údělem. A tak vysvětluje, argumentuje, osočuje, vyznává se a polemizuje, projevuje svůj „paranoidní alibismus“. Střet s druhými lidmi v něm spustil hráz studu: z politováníhodného nebožáka je nyní osamělý povýšenec. Dál se cesta odvíjí v antitezích podle toho, která z těchto dvou poloh jeho existence převáží.

Na dně jámy

Kdo vypráví hrdinův osud? Kdo tak názorně prostředkuje život v kulisách pochmurného světa, kde rubem lidskosti je marnost a účinkem vlhké, potemnělé krajiny netečnost? Kdo líčí minuciózní pochody ztrápené mysli? Kdo zná okolnosti hrdinova vnímání a prožívání, jeho předsudky, neurozenost i únavnou nemohoucnost? Kdo komponuje tuto hořkou, dramatickou grotesku sestavenou z vynalézavých opisů, enigmatických replik a důvtipných pozorování? Nepochybně autor, který se skrývá za svým protagonistou. Hlas vypravěče a hlas hrdiny jsou dvěma hlasy jedné bytosti, jejíž sebezničující vůle k introspekci je hodna obdivu i odporu. Titulní slovo rapido („prudce, dravě“), jakkoli se hodí pro městský ruch a shon, ironicky protiřečí chorobné úzkostlivosti hrdiny, jeho pomalosti i povlovnému rytmu a hudební kompozici skladby, kdy jedna část, motiv či replika rozvíjí, transponuje nebo variu­je jinou. Váhavá, nejistá protagonistova chůze má svoji paralelu v náznacích a opisech, jimiž on i vypravěč přibližují veškeré dění. Vyjadřují se oklikou, cudně i obřadně: „Měl by pozorněji pečovat o povinnosti / v příjmu vzduchu.“; nebo: „I podle dechu by měl svolit k lékaři.“ Ale k čemu ten takt? Nebo snad útlocit zachvátil i jejich schopnost pojmenovat skutečnost?

Později hrdina spadne do „poměrně hluboké“ jámy, naštěstí tam spolu s ním skončí i pár prken vylomených z plotu, takže se v bahně necítí tak sám. A zase: vypravěčova ironie se stírá, pomyslíme­-li na hloubku protagonistova zoufalství. Na dně jámy zatouží opět po klidu, který se u něj pojí s touhou po neviditelnosti, v konečném důsledku po nebytí. Lze to chápat jako projev pokání? Chce se tím hrdina potrestat, vykoupit, obrodit, znovu a lépe začít? V závěru skladby je bezvýchodnost jeho postavení vyjádřena dalším paradoxním obrazem: „Třásl se, prochladlý, vláčel těžký kufr, / ve kterém ukrýval zimní kabát, / ale neměl dost sil, aby se zastavil, / aby kufr otevřel a kabát si oblékl. / Síly mu stačily sotva k tomu, / aby dál vláčel těžký kufr.“ Následují tři poslední verše skladby: „‚Jste tady?‘ // (Rozhlíží se) // ‚Je tu někdo?‘“ Co zprvu působí jako nadějeplné zvolání, snaha přece jen vykročit z osamění a setkat se s druhým člověkem, je možná věcnou otázkou, ubezpečením, že tam, kam hrdina došel, bude opravdu sám.

Autor je literární kritik.