V sedmdesátých letech prvního století našeho letopočtu Titus Flavius Josephus ben Matthias, potomek kněží jeruzalémského chrámu i pa­novnických rodů Judeje, v Římě dokončil soubor sedmi knih, které v latinském světě prosluly pod názvem De bello iudaico, tedy O válce židovské. Pojednal v nich o židovském povstání proti římské vládě, které vyvrcholilo dobytím Jeruzaléma římskými vojevůdci Vespasianem a Titem, zbořením tamního chrámu, vyvražděním většiny obyvatelstva a srovnáním města se zemí. To se stalo jen o pár let dříve, roku 70, a autor byl očitým svědkem těch hrůz. Už název díla ukazuje, pro koho se tu píše. Josephus nazývá válku „židovskou“ a nikoli „římskou“, evidentně tedy neoslovuje otřesené bytosti, které přežily v troskách města, ale římskou aristokracii a vzdělance. Patrně se snaží jednak ukázat, kam vede tyranská vláda několika fanatiků nad pasivní a nejednotnou většinou rozumných (neboť občanská válka všech proti všem povstalce fatálně oslabila ještě před rozhodujícím střetem s Římany), jednak se chce vyrovnat s vlastním osudem člověka, který přežil genocidu. Prošel peklem na druhou stranu.

Jednu z nejpekelnějších a v pozdější literatuře nejmocněji rezonujících scén nacházíme v šesté knize De bello iudaico nedlouho před koncem. Jistá Marie, původně mocná a bohatá žena, která se uchýlila pod ochranu jeruzalémských hradeb ještě…