Sucho a vlny veder přitahují i letos pozornost novinářů k tématu klimatické krize, o níž se toho během léta nejen v českých médiích napsalo a namluvilo opravdu hodně. Tento zdánlivě pozitivní trend je ale jen sezónní záležitost – a ničemu nepomáhá ani povrchní pokrytí klimatických extrémů a rekordů.

S trochou nadsázky by šlo říct, že klimatická krize – alespoň tedy v médiích – začíná v květnu a končí v září. V laické představivosti se samozřejmě vedra s „globálním oteplováním“ spojují lépe než podzimní deště či zimní vánice. A novinářská honba za kliky tomu bohužel odpovídá. Nakonec je tedy snadné nabýt dojmu, že si na konci léta můžeme všichni oddechnout, protože už to „máme za sebou“ a klimatická krize o sobě dá vědět zase až za rok.

Redukce tématu jen na otázky sucha a vedra zároveň vytváří velmi úzké povědomí o možných řešeních a adaptačních strategiích. Jednoduše řečeno, řada lidí si může důvodně myslet, že když si pořídíme klimatizaci, zasadíme stromy ve městech, budeme zadržovat vodu v krajině a jezdit na kole, zase bude všechno v pohodě. Jenže tak prosté to není – jakkoli jsou zmíněná opatření důležitá.

K mylnému „sezónnímu“ charakteru debaty o klimatické změně se pak přidává další velké riziko či zkreslení. Titulní…