Spousta věcí ve společnosti a kultuře existovala jaksi odjakživa, nebylo na nich nic pozoruhodného, ale pak s příchodem internetu a sociálních sítí najednou dostaly novou dynamiku. A bezesporu k nim patří také ironie.

Ironické znevažování hodnot a autorit, výsměch naivní upřímnosti a chytré lavírování mezi seriózní reflexí a satirou v kultuře skutečně není žádnou novinkou. Zejména po nástupu postmoderny se pečlivá práce s ironií stala běžným postupem v arzenálu mnoha tvůrců. A už od devadesátých let se také řada spisovatelů a dalších umělců začala vůči ironii vymezovat s tím, že vyprázdněného ironického pomrkávání už bylo dost a je čas na obrat k postironii nebo tzv. nové upřímnosti.

Ve zpětném pohledu se tomu lze jen hořce zasmát, protože tehdejší bojovníci s vyprázdněnou ironií neměli tušení, že její zlatá éra teprve přijde. Byly k tomu potřeba významné společenské a technologické změny, ale když na konci první dekády nového milénia takřka ruku v ruce přišly sociální sítě a smartphony spolu s hospodářskou krizí a politickými otřesy, cesta k vítěznému tažení ironie byla umetená.

Výsostně „ironickou“ generací se stali mileniálové, kteří tehdy byli na prahu dospělosti. A i když to jsou trochu bolestivé vzpomínky – nebo snad cringe, abychom se drželi dobového slangu –, dá se z nich vyčíst spousta zajímavého.

První ironická generace

Psal se rok 2008 a pili jsme Braník, protože byl levný, ale také to bylo tuze ironické. Neméně ironická mohla být i záliba v brakové popkultuře a všeobecné vlně retra. Takřka jakákoliv hudba se dala poslouchat ironicky. Ještě čerstvé a nevšední platformy typu YouTube či Facebook nabízely netušené závěje obsahu, kterému jsme se mohli ironicky smát, a bující kultura memů nabízela nespočet možností, jak se skvěle vymezit vůči nechápavým offline boomerům – i když se jim tak ještě neříkalo – prostřednictvím ironických zasvěcených referencí.

Každá nevinná zábava zákonitě skončí u pláče a rozbitého nosu a stejnému osudu neušla ironie. Rychle se z ní stalo toxické podhoubí prorůstající internetovou kulturou a brzy také dostala nevábné politické konotace. Pro pochopení pádu ironie je ale nejprve dobré prozkoumat příčiny jejího vzestupu.

Jako první se nabízejí technologické faktory. Abychom mohli skutečně sdílet main­streamovou popkulturu a zároveň ji zasvěceně ironicky podrývat, musí být tyto kulturní artefakty široce k dispozici a každý musí mít možnost se k nim vyjádřit – a právě tyto dosud nevídané možnosti poskytly sociální sítě, jejichž rozmach byl dále spjat s nástupem smartphonů.

Technologie ale nejsou všechno. K tomu, aby mladí lidé rezignovali na ambice a „přestali brát věci vážně“, jsou potřeba sociální otřesy a konflikty, kterých v posledních dvou dekádách proběhlo více než dost. Ironie a nihilismus jsou běžné obranné reakce v bezvýchodné situaci, do které mladé mileniály v západních zemích dostala hospodářská krize po roce 2008, a mladší ročníky na tom nejsou o moc lépe.

Tyto sociální a technologické faktory se promítly i do generačních konfliktů. Jedním z definujících rysů generace mileniálů byla jejich zběhlost v nových komunikačních technologiích, kontrastující s neschopností starších „offline“ generací – jednoduše řečeno, mileniálové jaksi samovolně začali „rozumět internetu“, k zaměstnání na pozici správce sociálních sítí v roce 2010 stačilo mít účet na Facebooku a umět na něj něco nasdílet, a tuto výhodu či privilegium šlo snadno podtrhnout chytrým využitím ironie. Kdo nebyl online, ten nerozuměl všem narážkám a referencím, a sociálními sítěmi zdánlivě potlačený gatekeeping se mohl vrátit v jiné podobě – třeba právě jako záliba v „ironických“ memech, kulturní konzumerismus v módu „guilty plea­sure“ a podobně.

Už v dřevní éře sociálních sítí se ale projevil hlavní a často přehlížený faktor, který ironii dodnes zakotvuje jako jeden z hlavních módů společenské komunikace. Klíč tkví ve zmiňovaném výrazu cringe, tedy trapnosti, která je často způsobena autentickým, nekontrolovaným sebevyjádřením na veřejnosti a které je nutné se vyhnout.

Společenskou novinkou byl především nástup všudypřítomného sledování prostřednictvím kamer ve smartphonech a následného sdílení na sociálních sítích, krátce řečeno tzv. kultury dohledu. Bezprostřední upřímné chování a blbnutí všeho druhu už najednou nemohlo být bezpečně uzavřeno do soukromí a zásadní důraz začal být kladen na budování pečlivě vycizelovaného, „instagramového“ veřejného image. Ironie se v takové situaci stává přirozenou a snadno dostupnou formou sebeobrany (když jsem to myslel jako vtip, nemohu se ztrapnit), a i když se to zprvu projevovalo jako nevinný hipsterismus, ve skutečnosti měla tato komunikační taktika dalekosáhlé společenské a politické následky.

Zakuklená politika

Využití ironie coby chytré zástěrky pro politický extremismus bychom také mohli vysledovat hluboko do historie. Pokud se ale omezíme na průlet současnou internetovou kulturou, stejně jako v řadě jiných témat i zde jako milník vyvstane kauza Gamergate z roku 2014. Nenávistné útoky misogynních fanoušků na ženy ve videoherním průmyslu tehdy mainstreamová média a veřejnost nechaly bez povšimnutí a význam události začal být zjevný až postupem času – šlo o jeden z prvních momentů, kdy se propaganda radikální pravice protnula s dosud (alespoň zdánlivě) apolitickými online subkulturami a našla v nich ideální živné pole.

Skutečnost, že radikální pravice využívá ironii, pomrkávání a laikům nesrozumitelné memy jako ideální maskovací taktiku pro svou agitaci, je dnes už naštěstí obecně známým faktem, ale zaslouží si trochu podrobnější analýzu. I v tomto politickém „zneužití“ ironie se totiž odrážejí zmíněné společenské a technologické faktory.

Pod neustálým digitálním dohledem není možné nejen skutečně autentické nekontrolované sebevyjádření, ale velmi to také znesnadňuje sociálně neakceptované chování. Nenávistné projevy, sexuální obtěžování či politický extremismus lze ovšem kamuflovat jako ironii. Ta by sama o sobě sice mohla být stále odsuzována v situaci, kdy by se střetla s všeobecně uznávanými, vážnými a upřímně hlásanými pravdami, autoritami a institucemi, ale ty se v posledních dvaceti letech začínají čím dál víc rozkládat.

Mediální teoretik Joshua Citarella v tomto kontextu upozorňuje, že vlivem ekonomických a politických otřesů se v USA a dalších západních zemích začal otřásat a zmenšovat mainstreamový „střed“. Mladí lidé inklinovali k pravým i levým antisystémovým ideologiím a podvratná ironie se stala výrazně atraktivnější než pateticky upřímný boj za dysfunkční status quo.

A i v tomto ohledu se projevila dynamika osobní psychologické sebeobrany – když nemám šanci na ekonomický vzestup, mohu si ze zavedených hodnot jen dělat legraci, a pokud stále dokola selhávají pozitivní a upřímná levicová či liberální progresivní řešení, mohu se radši „ironicky“ přidat k fašistům.

Jak ale podotýká Citarella, ironická propaganda nepřestává být propagandou, ironicky vhozené hlasovací lístky jsou stále platné, a tak má ironicky chápaná politika bolestně reálné dopady. A za zmínku stojí i fakt, že „ironická“ politická hnutí se nemusí ironie držet věčně – když se jim pomocí vtípků podaří extremistickou agendu normalizovat, mohou ji prosazovat již otevřeně, bez „schovávaček“. Dříve ironická fóra plná memů se stávají otevřenými prostory pro nenávistnou agitaci a ironické pomrkávání se přesouvá na nové, dosud „čisté“ mainstreamové platformy, kde může nenápadně radikalizovat další uživatele.

Při využití ironie v politické agitaci se projevují stejné mechanismy jako u zmiňovaného mileniálského střetu se staršími a nechápavými „offline“ boomery. Čirá ironie je ještě dobře rozpoznatelná, ale když se posuneme k tzv. postironii, tedy dovednému lavírování a nejednoznačným sdělením, která lze číst seriózně i ironicky, otevírá se před námi řada interpretačních možností.

Ironii či postironii je v tomto kontextu potřeba chápat jako specifický mód kolektivní komunikace. Nedá se aplikovat samovolně – vždy jde o promyšlenou komunikační taktiku. Publikum ji nemůže rozklíčovat, pokud dobře nezná původce sdělení (a neví tedy, jestli jde skutečně o extremistu, nebo je to jen nevinný vtipálek), a rozpojuje se tak na dva tábory – zasvěcence, kteří chápou vážné radikální sdělení skryté za ironií, a zmatené laiky, kteří jsou záměrně manipulováni a nedochází jim, o co se tu hraje.

Postironie tak funguje na dvou rozdílných významových rovinách zároveň, a zejména v prostředí sociálních sítí, kde nikdy nevíte, k jakému publiku vaše sdělení doputuje, jde o optimální mód politické komunikace.

Generační změna

Čas běží, lidé stárnou, digitální platformy neustávají ve vývoji a nevyhnutelně se tak musí proměnit i společenská role (post)ironie. Ta bývala spjata s fenoménem tzv. internetové kultury, která ale přestává existovat. Dokud existovaly jasně oddělené světy online a offline kultury, jejichž hranice kopírovaly generační kontury, mohla se jednoduše rozvíjet hra s pomrkáváním, sofistikovanými memy a zákruty online kultury dostupnými pouze zasvěcencům. Toto schéma už ale zmizelo a internetová kultura je prostě kultura – sdílí ji většina populace, rozhodně neplatí, že online věci se neprojevují v offline prostoru, a tím, že jste „hodně na sítích“, už dnes určitě nikoho nedojmete.

Mladí lidé z řad generace Z už si na rozdíl od mileniálů nemohou dělat nárok na status první generace, která rozuměla internetu, a tak ironie pozbývá elitářskou funkci – stává se z ní běžný mód komunikace, ve kterém dnešní dvacátníci vyrostli a často jej používají zcela mimoděk.

Můžeme to vidět i na řadě nových kulturních fenoménů, jako je třeba tzv. brainrot, tedy plytká braková videa a další typy zábavného obsahu s až dadaisticky neumětelskou a nekvalitní estetikou, často vytvářené pomocí AI generátorů – nelze je vnímat ani ironicky, ani vážně, a svým charakterem se těmto kategoriím zcela vymykají.

Mohlo by se zdát, že spolu se střídáním generací nastane nevyhnutelný generační konflikt, mladší ročníky se začnou vymezovat proti nesnesitelné mileniálské ironii a jako protilék budou prosazovat srdečnou a spontánní upřímnost. Před pár lety se proto také spekulovalo o tom, jak ironii již brzy nahradí věci, které jsou velmi wholesome, a k obávanému mileniálskému cringe se mladí nadšeně přihlásí. Byla to hezká teorie, která ale nevyhnutelně narazila na zmiňované sociální a technologické faktory, jež nikam nezmizely.

Kultura digitálního dohledu je silnější než kdykoliv dřív a skutečně spontánní chování si stále bez následků nelze dovolit – strach ze sledování a ztráty soukromí je ostatně jedním z nejčastěji skloňovaných problémů v anketách mezi současnými teenagery. Ironie tak stále funguje jako sebeobranná taktika podpořená i tím, že naše videa, tweety a jiné obsahy mohou snadno doputovat k nečekanému publiku, které by zranitelnou neironickou autenticitu mohlo škaredě zneužít.

Ironie se ale z pozice oceňovaného talentu vhodného k budování kulturního kapitálu (jako to bylo u mileniálů) mění v neutrální komunikační nástroj a v některých případech může být (neironicky?) velmi užitečná. Když se zamyslíme nad tím, kdo a kde v současné popkultuře něco myslí zcela vážně a doopravdy, dojde nám, že to jsou především fanatické fanouškovské armády všeho druhu, vůči kterým je ironie docela vhodnou vakcínou. Laskavá wholesome estetika také může v praxi vypadat jako načančaná farmářská idyla kryptofašistických tradwives, a i proti této hřejivé autenticitě je více než vhodné nasadit trochu ošklivé podvratné ironie.

Ironie jako kolorit

Kvůli tomu, že ironické formy komunikace už byly pro nejmladší generace běžným koloritem dospívání, možná také částečně přestává platit poučka o tom, že postironické vyjádření musí být vždy záměrným a promyšleným komunikačním aktem. Ironické žvanění plné odkazů na obskurní memy může být prostě jen bezděčnou konverzační rekvizitou, což se ukázalo i při nedávné vraždě amerického pravicového agitátora Charlieho Kirka – údajný atentátník měl mít na nábojnících napsány různé kryptické vzkazy odkazující na politické memy, ze kterých ale nešlo vyvodit nic o jeho reálných politických názorech a dost možná se jednalo jen o náhodné humory.

Zdaleka už také neplatí, že co (internetový) ultrapravičák, to mistr sofistikované ironie, protože řada frakcí radikální pravice si zase začíná libovat v patetické vážnosti a ironie pozbývá jasného politického zakotvení (což ovšem neznamená, že by ji jako vychytralou taktiku mohla snadno adoptovat radikální levice – znárodňování korporací totiž na sítích vzhledem ke společenské atmosféře neprojde ani jako nadsázka).

Ironie či spíše ještě jemnější a mnohoznačnější postironie ale ze sítí a kultury tak jako tak snadno nezmizí, protože jde prostě o univerzálně užitečnou komunikační taktiku vynucenou okolnostmi. Jistá šance tu ale možná přece jen je. Financial Times nedávno publikovaly hojně sdílenou statistiku, podle které nejspíš sociální sítě již před časem dosáhly vrcholu a počet jejich uživatelů znatelně a dlouhodobě klesá – mimo jiné právě kvůli nesnesitelnému tlaku kolektivního dohledu.

Platformy typu TikToku jsou stále méně „sociální“, přestávají sloužit ke sdílení obsahu mezi náhodnými uživateli a mění se spíše v novou variantu televize. V tomto schématu se najednou ztrácí řada ze zmiňovaných úzkostí a rizik (když nic nesdílím, nemohu se ztrapnit) a profesionální tvůrci se bez ironie snáze obejdou. Je otázkou, zda a kdy se sociál­ní sítě a kultura dohledu ztratí v propadlišti dějin, ale kdyby k tomu skutečně došlo, možná se nakonec vše vrátí do starých kolejí – řadu aspektů kultury a politiky bude zase možné brát zcela vážně a ironie se z všudypřítomné sociální normy stáhne zpět do pozice užitečného a rozumně využívaného nástroje.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.