Králi Menelaovi vypadne z ruky lžička a divák nadskočí. Šarvátky a bitky rachotí jak zemětřesení. Ve foyer by se před promítáním měly uši zalévat voskem. Když potvorná Scylla z ničeho nic šlehne chapadlem po námořníkovi, vyletíte do vzduchu. Zacpat si uši nestačí, beztak vibrujete i se sedadlem. Byl jsem ve výhodě, protože jsem četl titulky, ale padaly stížnosti, v recenzích i na sítích (na sítích jsou mimochodem k nalezení výborné „amatérské“ recenze), že podstatným částem dialogů nebylo pro hluk rozumět.

Řeč je o Homérově Odysseji ve filmovém převodu imaxového maestra Sira Christophera Nolana. Rád bych napsal podrobnou recenzi, ale tohle je literární zápisník, držme se zkrátka. Snad právě ten hluk je v něčem signifikantní. Homérův epos je široký, objemný, je však hlučný? Řádí v něm Poseidon, doznívá trójská válka, bohové, monstra i lidé dávají průchod svým hněvům. A přece si tento snad nejuniverzálnější mýtus lidstva nespojuji s hlukem, ale především – s jedinečným lidským hlasem, s rytmem magické sólové recitace. Právě toto Nolanovu filmu chybí, kouzlo soustředěného dávného vyprávění, výprava do nitra mýtu, k tajemstvím, kterých se bojíme, ale zároveň jsme na ně neodolatelně zvědaví.

Sirény v Nolanově Odysseji neuslyšíme. Jsou překřičeny Odysseovým zběsilým rykem (při…