Flood the zone with shit… Už je zaplaveno a teče to dál ze všech stran. Shit se valí, množen algoritmy. Čím dál častěji neplyne z člověka, ale padá z mašin. Málo na tom sejde. Maže a klouže všechno stejně. Maže, klouže a dusí. Snažíme se nadechovat a v záplavě plavat. Kam? Nevíme. Všude strmé srázy hnědých vln. Když se lidské bytosti občas podaří vystrčit hlavu nad hladinu, vyhlíží nějakou pevnou zemi, dost pevnou na to, aby na ni mohla vylézt. Zatím marně.

„Až vypluješ k Ithace, přej si, aby tvá cesta byla dlouhá.“

Tak začíná báseň Ithaka alexandrijského Řeka Konstantina Kavafise v českém překladu Růženy Dostálové a Jiřího Pelána (Nebezpečné touhy, 1997). Katalánskou verzi od Carlese Riby si upravil a zhudebnil písničkář Lluís Llach, jehož album Viatgea Itaca (Cesta na Ithaku) vyšlo v roce 1975, na konci frankistické diktatury, kdy se pro Katalánsko pozvolna otevíraly všelijaké nové obzory. Tehdy se zdálo, že nové plavby ke kořenům mají smysl. Hlavně díky Llachovu zhudebnění je ta báseň známá.

Člověk vyplouvající k Ithace si má přát – v řecké i katalánské verzi má dokonce prosit, modlit se – aby se mnohokrát probudil v neznámých přístavech, aby se…