V akademickém roce 1967/1968 pronesl na Harvardově univerzitě argentinský básník, esejista a spisovatel Jorge Luis Borges sérii přednášek, jež bývají někdy označovány i jako jeho vlastní básnické krédo (přepis vyšel jako This Craft of Verse až roce 2000; česky Ars poetica, 2005). Svou povahou se mnohem víc než akademickému eseji podobají homérskému zpěvu. Borges, v důsledku dědičné oční vady už téměř slepý, přednášel zpaměti, a to včetně rozsáhlých různojazyčných citací z jeho oblíbených děl. „Po staletí dokázali lidé věřit ve štěstí a ve vítězství, ačkoli vnímali zásadní vznešenost porážky.“ V podstatě neustále, říká Borges, se vyprávějí jen tři základní básně: Ílias, Odysseia a evangelium. U všech nabízí Borges čtení, jež směřuje právě k heroizaci porážky či selhání. Evangelium tak nemusíme vnímat pouze jako příběh obětního beránka či dobrou zvěst o možné spáse, ale jako „příběh člověka, který si myslel, že je Bůh, a nakonec zjistil, že je pouhý člověk a že ho Bůh – jeho Bůh – opustil“. Achilleův zhoubný hněv, o němž nás zpravuje hned první verš Íliady, upozadí v Borgesově verzi „příběh muže, který napadne město, o němž ví, že ho nikdy nedobude, že zemře, než to město padne, a ještě dojemnější…