Nejpozději od roku 1993 hýbal periferiemi Londýna jungle, druh taneční elektronické hudby vycházející z ravu a soundsystémové kultury, jež se zrodila uvnitř komunity přistěhovalců z karibské oblasti. Žánr, který byl díky síti zapadlých klubů, pirátských rádií, soundsystémů a malých vydavatelství spojený s odvrácenou stranou města a jeho podzemní ekonomikou, postupně ovládl celý Londýn. Hudebně byl založen na kombinaci rychlých zlomených beatů a pomalejších basových linek, vypůjčených z dubu a reggae.

Mladého Chinu Miévilla „bezostyšně strojový žánr s neúprosným důrazem na samplování, rychlost, breakbeat a drop“ fascinoval [viz rozhovor na stranách 22–23] a tato fascinace se promítla i do jeho tvorby. Svou debutovou knihu Král Krysa (1998, česky 2006), kterou napsal po dokončení studií na Harvardu, pojal částečně jako hudební fanfikci a vložil do ní dějovou linii inspirovanou německou legendou o tajemném krysaři s píšťalou. Novela, jež si pohrává s prvky brakové literatury, se v mnohém liší od autorových pozdějších děl: především tím, že by se nemohla odehrávat v jiné dekádě než devadesátých letech minulého století.

Rub metropole

Miéville se v Králi Krysovi vyžívá v dlouhých popisech basových linek. „Basa spojovala junglisty, basa stmelovala jejich komunity, basa přilákala halu plnou tanečníků, byla něčím silnějším než tato kolektivní mysl,“ dočteme se v novele. Sám autor preferuje používat pro jungle pojem drum’n’bass, který označuje jeho pozdější, standardizovanější stylovou variantu právě proto, že explicitně odkazuje k basovým linkám. Jistě by ale souhlasil i s tím, co o žánru v knize Duchové mého života (2014, česky 2025) napsal kulturní teoretik Mark Fisher, který naopak prosazoval termín jungle, protože „evokuje terén: urbánní džungli, nebo spíše rubovou stranu metropole, která právě procházela digitalizací“.

Hlavním hrdinou novely je mladík Saul Garamond, který se stýká s partou junglistů. Patří k nim i Natasha, jež vystupuje jako dýdžejka pod pseudonymem Rudegirl K a celé dny tráví u počítače tím, že vykrádá basové linky ze zapomenutých reggae skladeb a vdechuje jim nový život. Saul se jednoho dne vrátí pozdě večer domů a zamíří rovnou do svého pokoje, aniž by se pozdravil s otcem. Ráno ho vzbudí policie: jeho otec byl zavražděn, on se stává hlavním podezřelým a skončí v cele na policejní stanici. Odtud ho vysvobodí „páchnoucí přízrak“, který se pohybuje krátkými přískoky a mluví podivně archaickou angličtinou s prvky zločineckého slangu. Představí se jako král Krysa. „Chodím, kudy chodí moji poddaní, a moji poddaní jsou všude. A tady ve městě je milion škvír pro mý království. Vyplňuju všechny prostory mezi prostory.“ Grotesk­­ní bytost následně Saula zavede do zatuchlé feudální říše rozprostírající se v kanálech starého Londýna a odhalí mu tajemství z jeho rodinné historie.

Stejně jako v původním příběhu o pištci, který pomocí svého nástroje odvedl krysy z města, a když nedostal zaplaceno, stejným způsobem odlákal i všechny děti, je i pro Krále Krysu klíčová hudba. K Natashe se vetře podivný flétnista Pete s nabídkou hudební spolupráce. Natasha jako v mrákotách tráví dny a noci samplováním flétnových melodií a vybrušováním tracku, jenž dostane název Větrné město. A všechno směřuje k závěrečnému souboji na party Junglist Terror, kde Natasha s Petem mají Větrné město poprvé zahrát.

Modernismus z postranních uliček

Tři roky před Králem Krysou vyšla kultovní knížka Junglist (Junglista), která Miévilla při práci na debutu bezpochyby inspirovala. Krátkou novelu, v níž je jungle „hlasem generace, kterou nechali shnít v obecních bytech“, napsali dva kamarádi a přímí aktéři londýnské junglové scény Two Fingas (Andrew Green) a James T. Kirk (Eddie Otchere). Příběh o dospívání v raných devadesátých letech ukazuje, jak zlomené beaty odrážely sociální nestabilitu a životní zkušenosti mladých lidí v postthatcherovské Británii. „Jungle proudí v žilách Londýna,“ píše se hned v úvodu o žánru, který úzce souvisí s černošskou zkušeností, zatímco house je označen za „falešné vědomí“.

Kniha zachycuje jeden dlouhý víkend v životě čtyř teenagerů z jižního Londýna a Green s Otcherem při psaní čerpali z vlastních zážitků i zkušeností svých přátel. Protagonisté zažívají potyčky s policií či noční projížďky městem a v příběhu nechybějí ani drogy umocňující prožitek z hudby. Jak napsal publicista Sukhdev Sandhu v předmluvě k druhému vydání z roku 2021, autoři se snaží „vykreslit psychologii života ve městě tak, jak ji formují beaty a tráva“. Nejvíc vzrušující jsou pasáže psané jako volný proud vědomí, v nichž se slova valí tempem junglových tracků a způsobují „rytmickou psychedelii“ (Otchere údajně psával svoje kapitoly kolem čtvrté ráno, když se vrátil z klubu). China Miéville, který knize Junglist za mnohé vděčí, tento styl popsal jako „modernismus z postranních uliček“ (backstreet modernism).

Druhé město

Novelu Junglist si objednal jeden mladý redaktor nezávislého nakladatelství Boxtree pro ediční řadu Backstreets. Próza zasazená do prostředí londýnských subkultur měla otevřít širšímu publiku dveře do míst, která by jinak nemělo možnost spatřit. Miévillův přístup byl odlišný: Krále Krysu pojal jako noirovou detektivku odehrávající se mezi věžáky moderního Londýna, spojil ji s až kyberpunkovou fascinací strojovými zvuky a k tomu přimíchal nadpřirozeno či prvky gotického románu.

Jungle svou původní podzemní síť přerostl a stal se důležitou kapitolou v hudební historii, o čemž svědčí publikace jako State of Bass: The Origins of Jungle / Drum & Bass (State of Bass. Původ junglu a drum’n’bassu, 1997) Martina Jamese, All Crews: A Journey ­through Jungle / Drum & Bass Culture (All Crews. Cesta junglovou a drum’n’bassovou kulturou, 1999) Briana Belle­-Fortunea nebo Energy Flash (Záblesk energie, 1998) od Simona Reynoldse. Zároveň je pozoruhodné, že takto vlivná scéna zřejmě neposloužila jako kulisa v žádné další literární fikci – snad s výjimkou Greenovy knihy Bass Instinct (Basový instinkt, 1997), která volně navazovala na Junglistu. A žádná sláva to není ani v televizi a ve filmu.

Jak už bylo řečeno, Král Krysa z díla Chiny Miévilla vybočuje. Na druhou stranu se v knize objevují prvky, které jsou důležitou součástí i jeho dalších textů. Jedná se zejména o přítomnost subkultur. Autor je často vy­­užívá jako prostředky k objevování druhého města – otevírají portály jeho podzemních institucí. Právě tuhle skrytou tvář anglické metropole poznává Saul, když mu po setkání s králem Krysou zbystří smysly: „Slyšel zvuky z celého Londýna, šumot. Při bedlivějším poslechu se rozkládal na jednotlivé složky, auta, hádky a hudbu. Měl pocit, jako by hudba byla všude kolem něho, stovka různých rytmů v kontrapunktu, tapisérie spřádaná městem pod jeho vyhlídkou.“

Autor je hudební publicista.