Pozorovat spolu s autorem holuba, jak na zahradě slétá k pítku a pije, přesněji: hledat spolu s autorem nejvýstižnější slova pro holubův let, přistání, pití, odlet a průvodní smyslové vjemy, nebo ještě přesněji: nechat se autorem vtáhnout do jeho zapáleného jazykově­-smyslového vnímání a filigránského konstruování skutečnosti, může být uhrančivě zábavné. Autora oceníme za přesnost, s jakou vyvolal k životu situace, prosté a neobyčejné zároveň, a v blaženém úleku podlehneme bezprostřední názornosti předvedených obrazů a dějů. Ani si nevšimneme, že past vyprávění sklapla, že už se vlastně vypráví, klidně i o tom, jak se vyprávění nedaří nebo nebezpečně štěpí. Rozpaky, dilemata i prostořekost si autor nosí do textu s sebou a horkotěžko je kryje neúnavným úsilím o vyprázdnění zorného pole. Ale i to – stejně jako ostych, něha, lítost a mnoho dalšího – je součástí inscenačního gesta. Vše je zosnováno jako nanejvýš přirozené, jako by autora opravdu poháněly nevinné předpoklady typu „musím vám povědět, jak to bylo“. A přesto může být úmorné účastnit se těchto promyšlených příležitostí pro vyprávění, zvlášť když autorova šikovnost utáhne text ve švech natolik těsně, že nic neodstává, nepřebývá ani neschází.

Nevyslovené naděje

Že jsou pro Petra Borkovce důležitá zvířata, myslí si především jeho napodobitelé. O holuba, vážky nebo roháče nejde. Stejně krátkozraké je opakovat po autorovi mantru o pozorování. Copak si někdo vážně myslí, že Borkovec nezaujatě pozoruje, že pouze zpoza okna se slovníkem v ruce popisuje, co vidí? Třetí (nebo vlastně už šestá) knížka krátkých próz s poněkud blazeovaným názvem Nějaká Cécile a jiné má v Borkovcově prozaickém díle zvláštní místo. První téhož druhu, Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019), přišla znenadání. Nad druhou, nazvanou Sebrat klacek (2021), se spekulovalo, v čem se od první liší a kam se autor posunul. Posunul? Třetí už jako doplněk první ani druhé neobstojí, vzniká řada vydaná napospas pokračování, jemuž je zřejmě těžké odolat. Povaha zařazených textů ukazuje, nakolik jsou řeči o pozorování dalším autorským mimikry. Přesto se nepochybně najde mnoho těch, co budou věrně žasnout i nad třicátým třetím vylíčením letu holuba. Až procitnou, zjistí, že se nechali hypnotizovat příliš dlouho a autor, jehož literární persona jim učarovala, bude už zase jinde.

Téměř vždy lze nad těmi umně seřazenými slovy zaznamenat nevyslovenou naději, čekání na zásah, jehož smysl snad přijde. A když ne, pokusí se autor zívající propast smutku překlenout příště. Začíná zpravidla od konkrétních, málem chodbových námětů, ale brzy propadá sledu představ, takže v proudu vyprávění stojí vysoko otázka, co může připomínat co. V umanuté snaze „vypozorovat se“ k dokonalosti je Borkovec bezohledný – vsadil na opakování a tříbení, učinil z nich téma i postup. Ale čím dál častěji vypráví, plně a nezastupitelně vypráví, a k nezřízenému líčení se možná uchyluje především proto, že na ně veřejně tolik přísahá. V nejlepších textech (Kitharión, Vínový kopec nebo Pstruhový frajer) je plno dráždivých děr, které prostředkují neuskutečnitelnost konečných slov. Kdo někdy nezačal mluvit jen proto, že se cítil osamělý?

Zklamané úmysly

Když mu zbyde čas, přechází autor od jednotlivostí k čím dál podstatnějším vrstvám obrazu skutečnosti – sleduje tak přibližně práci lidského mozku, který v evidenci toho, co je, postupuje od vjemů k jejich určení a skládání ve větší, smysluplné celky, které opatřuje hodnotovými či jinými příznaky a tak dále. Nadále se Borkovec úspěšně vyhýbá průměrování lidské zkušenosti, usuzování na jakoukoli morálku, melodramatizaci a jiným postupům, jejichž doprovodným tónem je patos.

Naznačenou linearitu vyprávění autor na­­štěstí narušuje mnoha způsoby. Jeho postavy a vypravěči předně dělají, co se nehodí. Třeba pisatel e­-mailu, vypravěč textu V dopisech, nejenže slibuje adresátce něco, co podle všeho poruší, ale skoro s chutí se přiznává ke všemu, co mu adresátka vyčítá, a třebaže sám předtím neodpověděl, na co byl tázán, dožaduje se nyní odpovědí na velmi konkrétní otázky. Svoje konání vysvětluje tím, že se mu příčí dělat, co je snadné. Z obdobných důvodů si možná autor ukládá vylíčit obtížné obrazy a rozehrát je v situacích, jejichž pravděpodobnost se láme v grotesku (například muž obcházející náměstí v Mikulově s obřím modelem plachetnice v náruči, jehož počínání vypravěč klasifikuje jako pokus o podomní prodej).

Za živým líčením i za napětím z četby stojí nepatřičnost ještě v jiném smyslu. Postavy a vypravěči jsou opakovaně nuceni ustoupit od původních záměrů. Čím zřetelněji artikulují, co hodlají udělat a proč, tím častěji jim v tom něco zabrání – vnější okolnost, někdo jiný, vlastní zvědavost nebo ne zcela odůvodněná změna předpokladů. Mají někam odjet, někam se vypravit, ale navzdory spěchu a pevnému odhodlání zůstávají na místě. Usmysleli si, že udělají tohle, ale vzápětí se přistihují, že dělají úplný opak. Co se nakonec skutečně přihodí, stane se mimo očekávání, bezděky, omylem. Neustálé zklamávání úmyslů má svou paralelu v rozvyprávěných a nedokončených vedlejších dějových liniích, které se zpočátku zdají být liniemi hlavními. Ocitáme se přímo v konfliktu, nevíme, jak ­vznikl, ale než se cokoli vysvětlí, natožpak vyřeší, naskytne se nová komplikace, nová možnost, kam se obrátit. Má zůstat nevyužitá?

Autor je literární kritik.