Podoby institucionální podpory ­literatury, ať jde o dotace, nebo rezidenční pobyty, se nevyhnutelně promítají do podoby literárních děl, která jejich přispěním vznikají. V pří­­padě rezidenčních pobytů je nasnadě, že se část díla nakonec nějak odehraje tam, kde bylo napsáno. Vzdát hold místu, kde mi bylo umožněno nerušeně tvořit, může být stejně neodolatelné jako nevyhnutelné. Že se pro takový postup někdo rozhodne, je skutečností mimo dobro a zlo, záleží jen na tom, nakolik organicky se to v díle projeví, jak přesvědčivě to bude působit. Skrytěji se podpora literatury promítá do díla v organizaci tvorby, přesněji řečeno: práce, ještě přesněji řečeno: projektu. Dílo pak nevzniká s romantickou představou osudové nevyhnutelnosti ani s odvahou vypsat se z osobního tématu či traumatu, nebo s vůlí stvořit z ušlechtilých záměrů zásadní výpověď – ačkoli právě těmito argumenty bývá následně propagace díla doprovázena. Naopak dílo je předem propočítáno jako to, co by mohlo být podpořeno a mít úspěch, postaru: ohlas. Projekt a úspěch jsou dvě slova, která patří k sobě v myšlení určitého typu. Projekt jako pečlivě naplánovaná činnost směřující k naplnění určeného cíle a úspěch jako odměna za vynaložené úsilí.

Marie Iljašenko ve své třetí básnické knize Zvířata přicházejí do města spojila svůj talent s úkolem psát o zvířatech ve městě, poznat je a poznat jejich příběhy. Nebezpečí, že vytvoří jen „sentimentální imprese“, se rozhodla čelit nastudováním problematiky, aby získala „nějaký balík znalostí“ (srov. rozhovor ve Tvaru č. 15/2025). Tím byla geneze knížky zaštítěna oblíbeným argumentem projektového myšlení: rešeršemi. O jejich rozsahu svědčí seznam použitých zdrojů na konci knihy (podle autorky jen zlomek toho, co nastudovala). Ale to všechno nakonec není podstatné, rozhodují povaha a účinek díla.

Problém tkví v průniku několika záměrů a rozporném provedení: kniha deklaruje, že je něčím, čím ve skutečnosti příliš není. Autorka si uvědomuje, že zvířatům přísluší status svébytných bytostí, a hledá způsob, jak jejich svébytnosti být práva. Zároveň však zvířata povětšinou vykresluje – zcela v tradici lidské nadřazenosti – jako hezké, roztomilé, pozoruhodné tvory, nad kterými se lze dojímat, pociťovat vůči nim něhu nebo projevovat „porozumění“ jejich nelehkému osudu. Navzdory uvědomělému postoji vyjádřenému mottem knížky („Nevíme přesně, kým jsou, podobně jako oni nevědí, kým jsme my. Nevíme, kam míří. Je třeba to respektovat.“ Gary Snyder) zde zůstává nejčastější metodou zobrazení zvířat jejich estetizace a antropomorfizace. Čteme umně sestavené, anekdoticky pointované obrázky ze života polidštěných zvířat, ozvláštněné poučnými zajímavostmi. Jistě, jsou to všechno básnické figury, jenže verši zároveň prostupuje pohoršení nad lidským postojem ke zvířatům, čímž nevyhnutelně vyvstávají otázky etické. Například potkani v jedné básni promlouvají takto: „ale ve stresu děláme hrozné věci, i když ne horší než člověk“. Kdo rozsoudí, chová­-li se hůř potkan, nebo člověk? Rozsoudí to potkan, jejž stvořila básnická mysl. Podobně vyznívá báseň, která těží z obraznosti Poeova Havrana (ve skutečnosti Krkavce) a končí veršem: „Právě takový má havran být“. Nebylo však autorčiným záměrem osvobodit zvířata od lidských významů a symbolů? Neměla raději učinit podstatu havrana otázkou? Jen jedna báseň knihy (Život bažanta) klade povahu existence zvířete jako otázku, s respektem, který jinakosti náleží.

Jakkoli úctyhodný autorčin pokus je, zákonitě selhává. My jsme lidé, oni jsou zvířata. Vědci dokáží simulovat, jak vidí kočka, pokud tedy nejde jen o užitečný model skutečnosti, ale kdo zjistí, jaký má pro kočku koncept barvy smysl, pokud vůbec nějaký? Kdo chce jinakost zvířat respektovat, měl by být v líčení jejich podoby i povahy vynalézavější. Především by měl alespoň na chvíli odolat podezřelým slovům, která se vnucují, jako to udělal Petr Hruška v básni Rozhrneš houští, vědom si toho, že lidský pohled soudí zvířata podle nezvířecích kategorií: „První vteřina, / kdy ji spatříš / a pocítíš, že lama guanako patří na svět. / Ještě nestačí být krásná. / Ani opuštěná.“

Psát o zvířatech jako zvířatech je nesnadné, ne­-li nemožné, ale stojí to za pokus, zvlášť v poezii. Mluvčí jiné básně Marie Iljašenko se trefně rozčiluje nad podobou „oslav“ sta let od úmrtí Franze Kafky: „nebude to s ním mít nic společného, uvidíš / nic společného s tím, co napsal“. Nemá však většina básní její sbírky se zvířaty, které zobrazuje, společné jen to, že opisuje jejich více či méně polidštěnou, tedy nevlastní podobu? Na jiném místě se mluvčí pozastavuje nad větou: „Já, kavka ze stanice metra Kobylisy, už tu nejsem.“ A později k tomu laskavě dodává: „Záchranáři pracovali na případu mnoho dní, / udělali svou práci dobře, / tou neuváženou větou nechtěli nikomu ublížit. / Kavka ze stanice Kobylisy už tu není, / ale zůstalo po ní takové množství otázek.“ Věřím, že ani autorka nechtěla nikomu ublížit, jen neuvážila, jak hluboká propast jí pod rukama vyrostla mezi tím, co podle všeho napsat chtěla, a tím, co skutečně napsala.

Autor je literární kritik.