Odvlečení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura ze země a následná tisková konference Donalda Trumpa, na níž bylo oznámeno, že karibský stát nadále povede jeho viceprezidentka (tedy neméně nelegitimní osoba), svět ohromily. Dokonce i česká mainstreamová média a politici zaměření na zahraniční politiku se zdají být znepokojeni (což kontrastuje s jejich selháním během debat o americkém útoku na Irák). V souvislosti s Venezuelou se dnes hodně mluví o geopolitice a o ropě, mnohem méně o demokratizaci – donedávna leitmotivu většiny diskusí. Co tedy brání a co by naopak mohlo pomoci ropnému státu obnovit pluralitní, nerepresivní zřízení?

Tři možnosti

Někdy jsou diktatury poraženy vojensky, ať už zvnějšku, či zevnitř, jindy jsou svrženy odporem zdola (civil­-society coup). Vojenské režimy v Jižní Americe často moc samy předávaly, ale stanovovaly si přitom podmínky. Civilnější režimy, stojící na vládě určité politické strany, mohou provést reformu, jež mocenské elity ponechá ve fázi přechodu u moci, ale otevře cestu jejich volební porážce. Jindy se přímo vyjednává s opozicí a demokratizuje se prostřednictvím paktu.

Ve Venezuele nepřinesl vnější útok na Madura ani pád vlády, ani pád režimu. Stejně tak domácí opozici se nikdy nepodařilo režim svrhnout. Zkoušela to přitom již od (tehdy ještě demokratického) vládnutí Huga Cháveze – nejprve vojensko­-civilním pučem a následnými stávkami v letech 2002 a 2003, později protimadurovskými nepokoji v roce 2014. Nezafungovala ani cesta převratu v roce 2019, jejž měl legitimizovat nástup premiéra Juana Guaidóa na post prezidenta po skončení Madurova mandátu.

Současná (přinejmenším) formální vládkyně země Delcy Rodríguez a technokratické složky režimu, o které se nejspíše bude opírat, mají tři možnosti, jak Venezuelu výhledově demokratizovat. Předat moc přímo do rukou opozice zjevně nehodlají. Mohou si ale připravit alespoň střednědobé záruky svého fungování v novém kontextu a nachystat harmonogram cesty ke svobodným volbám, tedy reformovat stávající uspořádání. Ve hře je samozřejmě i pakt s opozicí – potom by vše záleželo na dohodě vlády a opozičníků, respektive jejich umírněných složek. Vedle pravděpodobnosti některé z uvedených možností pak hlavní problém spočívá v realitě selhávajícího státu, jenž funguje podle feudální logiky, posilující nestátní kriminální složky napojené na stávající režim.

Feudalizovaná země

Venezuela není jen autoritářským státem, ale také státem feudalizovaným, který plně nekontroluje své území, což je pro demokratizaci velký problém. Jistě, neúplnou kontrolu státního teritoria najdeme i v sousední Kolumbii a organizovaný zločin si vytváří „své“ oblasti ve stále větším množství latinskoamerických zemí. Ovšem nikde nedochází k situa­ci, kdy by většinu této nelegální mimostátní kontroly přebírali prorežimní aktéři, kteří svou moc vykonávají volně, s implicitní delegací, přičemž není mnohdy jisté, kdo je principálem a kdo agentem, a hlavně za jakých okolností bude onen agent plnit svou roli.

Venezuela je tedy feudalizovaný stát, a to včetně toho, že se její socialistická vláda odkazuje na „svatého Huga“, zakladatele dynastie, více než na socialismus. Jádro feudalizace spočívá v mozaikovité moci uvnitř velkých měst i ve vztahu centra a periferie. Ozbrojené úderky, zvané colectivos, ovládají celé čtvrti měst, někdy v legálním systému takzvaných komun, ale vždy se zbraněmi, zatímco pohraničí s Kolumbií je relativně volnou zónou pro guerilly ze sousední země. Státní moc je někdy využívá pro své potřeby, jinak jim většinou ponechává volnou ruku (což neznamená, že by se s nimi nedostávala i do konfliktu). Na jihu země zase podobným způsobem fungují nelegální těžaři, přičemž stát si udržuje část monopolu na těžbu ropy a plynu, tedy regál. Ministerstva či různě monopolizovaná odvětví jsou řízena vybranými klany, většinou z vojenského prostředí, jejichž vůdci mají relativní autonomii v obsazování funkcí. A prezidenta ještě počátkem ledna chránili cizí družiníci.

Demokratizace bez traumatu?

Rozpadlý stát s feudální charakteristikou, propojením formální vojenské a paramilitární i ekonomické a správní moci a mozaikovitou autoritou, nota bene na území zasaženém násilím a chudobou, sotva zažije zcela nenásilný přechod k demokracii. Rychlé či pomalejší předání moci mohou její faktičtí držitelé (tedy části armády, kriminálních složek a colectivos) kdykoli ignorovat, a kdyby k němu došlo, potenciální demokratická vláda, jež bude chtít hájit principy právního státu, bude od začátku narážet na skutečnost, že je potřeba jednat ostře, což se v demokracii pochopitelně kritizuje. Případný pakt s opozicí narazí na stejný problém – má­-li vláda zajistit jeho respektování u svých nepočetných, ale na současné situaci zcela závislých stoupenců, musí je mít pod kontrolou. Režimní jestřábi ale podobný pakt přijmou jen těžko a na svou stranu mohou získat i ostatní stoupence dosavadního režimu. Nicméně ani opozice nemůže zcela zaručit chování svých přívrženců. I z těchto důvodů se patrně Američané rozhodli ponechat prozatím v čele státu někoho, kdo má vliv na osoby, které mají zase vliv na režimní radikály. Ačkoli ještě před pár lety by podobné tvrzení bylo šokující (i pro autora tohoto článku), dnes by dramatická změna mohla v některých částech státu vést k obtížím, jimž čelilo Haiti po pádu Françoise Duvaliera. Takto Venezuela dopadla.

Trump sliboval, že za ním nezůstanou země rozvrácené zvnějšku implementovanou demokratizací. Jeho chování k Venezue­le, založené na nezákonném zabíjení prostých dopravců drog, stejně jako jeho nárok rozhodovat o venezuelském ropném bohatství bezesporu představuje nepřijatelný imperialismus. Přesto nelze vyloučit možnost, že respektování Delcy Rodríguez jako hlavy státu může vést k úspěšné demokratizaci – alespoň za jistých okolností. Současná vláda se totiž může po uvolnění sankcí dostat k ropným dolarům z oficiálního trhu a díky nim zlepšit situaci, do níž zemi dostali i její zástupci (až poté americké sankce a nedávná Trumpova blokáda). Zatím to vypadá, že Rodríguez má loajální armádu, státní správu a policii, které mohou začít s pacifikací části nekontrolovaných aktérů. Vláda tak má čas připravit si důstojné ústupové strategie a díky ropným penězům si pojistit hlasy, jež udrží chávisty i v nové, demokratické hře. Za takových okolností by se nemusela bát zahájit demokratizaci, v níž jednostranně nastaví kroky a tempo, nebo přímo uzavřít pakt s opozicí. Především má ale šanci – i díky odkazu na stálou imperialistickou hrozbu – renovovat část dysfunkčních institucí a zlepšit obecné fungování státu.

Také se ovšem může stát, že se současná vláda za Trumpova významného přispění s většími či menšími ústupky udrží u moci a tak jako doposud bude získávat čas různými neplněnými sliby a dohodami, čekáním na geopolitické změny a přesouváním pozornosti jinam. Režimní jestřábi, opírající se o colectivos, ustoupí do pozadí a země zamíří do další fáze vnitřně reformulované diktatury. Tento scénář by nebyl dobrý pro Venezuelu ani někoho jiného. Mohou však nastat ještě horší.

Autor vede Středisko ibero­-amerických studií na FF UK.