„Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami monster (…) Monstra nejsou patologie, ale symptomy, diagnózy, nádherné bytosti, kořisti i běsy,“ píše China Miéville ve svých Tezích o monstrech, publikovanýchv časopise Conjunctions. Monstra chápe nikoliv jako odchylky od normality, ale jako postavy, díky nimž můžeme vidět, jak naše společnosti utvářejí a vynucují si normalitu. Obludy a příšery odrážejí niterné lidské strachy, ale také hmatatelné mechanismy moci. Není proto překvapivé, že svět Bas­-Lagu, který Miéville vybudoval na ploše tří volně navazujících románů a jedné povídky, je monster plný.

V metropoli Nový Krobuzon kromě lidí potkáte živoucí kaktusy, takzvané kaktusíky, kteří si módně upravují ostny, cheprijky s brouky místo hlav nebo golemy. V románu Nádraží Perdido (2000, česky 2003) město ohrožují motýlům podobné přízraky, které se živí sny. Protagonisté Jizvy (2002, česky 2004) se plaví do vzdálených krajin, kde potkávají ostrovplný odulých moucholidí. Železná rada (2004, česky 2005) je fantastický western, jehož páteří je sen o transkontinentální železnici, která přes pole, hory a stepi vede do míst, kde přestávají platit běžná pravidla. Hrdiny přepadnou zvláštní bytosti – napůl housenky a napůl lidé.

Biothaumaturgie

Za vůbec nejpozoruhodnější podobu monstrozity v Bas­-Lagu však považuji o poznání méně spektakulární třídu bytostí – takzvané přetvory. Pevná ruka autoritářského režimu v Novém Krobuzonu totiž zločiny trestá nejen vězením, ale také fyzickou proměnou. Prvním přetvorem, s nímž se v Nádraží Perdido setkáváme, je lupič, který odmítl svědčit proti komplicům – za trest jsou mu odebrána ústa a dotyčný si do hladké tkáně místo nich vyřízne neúhlednou bolestivou díru. Mnohé ale čeká rozsáhlejší proměna. Jejich těla jsou za přičinění „biothaumaturgů“ slučována se zvířaty nebo spojována s mechanickými částmi. Ženě, která omylem zabila své dítě, jsou jeho ručičky připojeny na tvář, dalšímu odsouzenému zase hruď zdobí neposedná chapadla. Jiní provinilci jsou proměněni tak, aby sloužili průmyslu či válečné mašinérii. Pokovená těla koňských přetvorů slouží jako obrněné dopravní prostředky, které pístovými údy zatloukají hřeby do pražců železnice.

Přetvoři jsou fascinujícím příkladem toho, jak se v Miévillově díle setkává monstrózní a politické. Na rozdíl od řady jiných bytostí v Bas­-Lagu z přetvořených lidí vytvářejí monstra instituce – disciplinační kolos imperiální moci. Ten se vpisuje doslova do jejich tkání. Transformace přitom není jen biologická a emoční (muž, jemuž byla k hrudi přilátána zuřivá liščí hlava, prožívá neustálý strach), ale i společenská a třídní: přetvoři se stávají otroky, občany druhé a třetí kategorie. Je to dynamika, kterou lze chápat jako výraz biomoci, jak ji popisoval Michel Foucault. Ten v prvním svazku svých Dějin sexuality (1976, česky 1999)píše, že biomoc usiluje o „podrobení těla a kontrolu populace“ a definuje ji jako soubor „politických technologií, které obsazují těla“.Biomoc se tak týká sexuality, etnicity, zdraví, života i smrti.

Tělesný horor zažívaný přetvory můžeme chápat jako alegorii moci, jíž společenský řád mění naše těla. Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů jsou lidé s nohama nahrazenýma pásovymi podvozky s parním pohonem, kteří musí dávat pozor, aby jim nevyhaslo pod kotlem. Tělesná transformace zde představuje symbol industriální modernity a zároveň způsob, jímž kapitalismus usměrňuje a ohýbá těla. Koneckonců, k přetváření dochází v „trestaneckých továrnách“. Naznačuje to odosobněnou strojovost, sériovost a masovost, s níž Nový Krobuzon uplatňuje své zrůdné tresty.

Radikální opoziční síla

Nejzřetelnější je tato dynamika v Železné radě. Třetí vyprávění o Bas­-lagu se točí okolo megalomanského železničního projektu s obrovským vlakem. Projekt je fascinující svou technologickou pokročilostí, jeho realizace ale stejně ničí celé komunity i okolní prostředí. A jak to tak bývá, na oltář průmyslové mašinérie, které vévodí podnikatel napojený na státní moc, pokládají životy ti nejpostradatelnější. Běžné dělnictvo se sice nemá bůhvíjak dobře, ale za svou práci dostává zaplaceno, zato přetvoři pracují do úmoru jako otroci bez jakékoli kompenzace. Když proti pracovním podmínkám protestují, vojenská posádka na ně vypálí z vlakového kanónu.

Později pracující – dělníci na trati i sexuální dělnice, které je provázejí – sice spojí síly a při převratu díky přetvorům převezmou vládu, ale dlouho trvá, než zakořeněné předsudky padnou. Když jedna z revolučních vůdkyň při oslavě vítězství políbí přetvořeného muže, mnozí to považují za skandální. Přetvoři byli přece vždycky podlidmi, vyčleněnými ze společnosti, možná užitečnými, ale nesvéprávnými. Už z dřívějších knih je ostatně zřejmé, že nad intimitou s přetvořenými se přinejlepším ohrnuje nos, přestože nevěstince potajmu nabízejí sex s přetvory coby exotické potěšení. Zmíněný polibek je tak symbolem mezitřídní solidarity i převrácení hierarchie novokrobuzonského zřízení.

Britský esejista Charlie Fox o monstrozitě ve své knížce esejů This Young Monster (Mladé monstrum, 2020) píše, že příšery jsou „jakási radikální opoziční síla, ztělesnění všeho, co toxické ideologie chtějí vydělit“. A skutečně, nakonec jsou to právě přetvoři, kteří představují jednu z největších výzev bezohlednému novokrobuzonskému zřízení. Přestože Miévillovi hrdinové a hrdinky bývají vědkyně a učenci, pozornost autor věnuje i subkulturám vyděleným ze „slušné“ společnosti. Přetvořený Tanner Vak je v Jizvě od otrocké práce v novokrobuzonské kolonii osvobozen nájezdníky z plovoucího pirátského města Armada. Jeho chapadla v mořské vodě ožijí a Vakovi se nový život zalíbí natolik, že se nechá „dopřetvořit“, aby mohl dýchat pod vodou, kde objevuje zcela nový svět. V románech narazíme také třeba na přetvořeného kriminálníka Jacka, který terorizuje mocenské struktury Nového Krobuzonu, ale nakonec – i díky svému krabímu klepetu – pomůže město zachránit.

Víc než monstra

„Přetvoření není jen fyzickým trestem za přečin, ale sociální a diskursivní mocenská technologie, nástroj nadvlády a kontroly nad občany,“ píše Jonathan Newell v akademickém textu o „abjektních kyborzích“ u Chiny Miévilla (Science Fiction Studies 3/2013). Všímá si, že se v Železné radě těla přetvorů – přes veškerou snahu Nového Krobuzonu vy­strna­dit je za hranice normality – stávají „hnacím motorem revoluce, prostředkem transgrese a transformace“. Newell je ztotožňuje s kyborgy Donny Haraway, protože rozkolísávají zdánlivě jasné hranice mezi lidmi a zvířaty, technologií a biologií. Přetvoření představují metaforu všudypřítomných společenských procesů, „které se týkají utváření sexuální identity, orientace, genderu a dalších aspektů subjektivity, jež hegemonní autorita pevně vymezuje pro své vlastní biopolitické cíle“.

Zároveň je dobré mít na paměti, co si o takovém čtení svých knih myslí autor, podle kterého nelze jeho monstra (ani knihy) vykládat jako jednoznačné politické alegorie. Monstra sice jsou zrcadly společnosti a sám Miéville v článku proSocialist Workerpřipomíná, že vládnoucí třídy rády vykreslují své protivníky jako příšery, ale nemůžeme je redukovat jen na podobenství. Na monstrozitě je vždycky něco víc, co odolává naší snaze dát monstrům jednoznačný význam, a obrousit jim tak drápy nebo svázat chapadla. Přese všechno politické čtení dokážou vyvolávat představy přesahující naši každodennost spoutanou běžným lidstvím.

Když mladík Šekel v Jizvě prožívá první milostné vzplanutí, Miéville popisuje opatrné flirtování a první, nesmělou intimitu. Šekelova partnerka přitom sálá teplem spalovaného uhlí, bez kterého se s pásy místo nohou nemůže pohybovat. Metafora chronické nemoci? Možná. Ale také je to „prostě“ romantická zápletka z jiného světa.

Přetvoři jsou nám blízcí, a přesto cizí. Stvořila je zlá vůle autoritářské vlády, jejich transformace ale přinášejí nové a nečekané způsoby vztahování se ke světu. Jsou možná méně mysteriózní než tajuplný pavouk Tkáč s vytříbeným estetickým cítěním, který obývá prostor mezi dimenzemi a komunikuje v hádankách, mají však emoce a prožitky, díky nimž je nelze číst jako pouhé metafory biomoci. Třeba když zažívají radostnou tělesnost bez ohledu na to, zda jejich ruce končí klepetem, pařátem nebo kladivem.

Autor je kulturní publicista.