Jak opustit skončené dětství, a přitom je nezapřít? Krátké lyrizované texty Marie Škrdlíkové, shrnuté ve svazku Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, kladou zdánlivě naivní otázky a nedůvěřují „dospělému“ světu. Cenný je na nich cit pro detail a zachycení každodenních drobných přehmatů.
„V našem městě ujela z náměstí plošina a narazila plnou rychlostí do pošty. Nikomu se nic nestalo. Ani mně ne.“ Touto událostí, o které by se psalo přinejlepším na zadní straně maloměstského zpravodaje, začíná první povídka souboru Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje od debutující Marie Škrdlíkové. Na základě vnějších parametrů se v knize sotva najdou dramatičtější situace – a pokud ano, jsou líčeny ve strohém shrnutí, bez pozornostního výmyku z toho, co se odehrává dennodenně. Mnohem podstatnější se ukazuje být něco, co se sice nemůže vtěsnat do vyprávění, ale co i tak prosycuje sebemenší okamžik.
Ještě jedno dětství
Lyričnost sedmnácti vesměs krátkých až kratičkých textů předjímá již prózám předsazená báseň Noční útěk, sestávající ze sledu dětských tužeb, tázání i pochyb: „přemýšlím proč nejvíc čtyřlístků / roste zrovna v létě / jak dlouho se spí když kvetou orchideje // zasloužím-li si vůbec nosit / věnce z pampelišek“. Způsoby vnímání a úkony upomínající na dětství jsou charakteristické pro celou knihu – hemží se to v ní bezúčelnými aktivitami, vzpurností vůči dospělému světu i naivními otázkami: „Když jsem teď plnoletá, znamená to, že jsem předtím byla prázdnoletá?“ Záběr Škrdlíkové se však neomezuje jen na…Článek je přístupný předplatitelům*kám.