Každá apoteóza společenského pragmatismu se zvrhává v karneval iracionality tančící televizní disko mezi všemi možnými odstíny šedi, každá uskutečněná utopie hledá už jen vhodný způsob sebevraždy…

PANKRÁCKÉ PRELUDIUM

Na přidělení třípokojáku v panelovém domě na pražském Jižním Městě čekali moji rodiče jako na smilování od mého narození v roce 1970 dlouhých šest let v pankráckém bytě u matčiných rodičů. Mladá rodina obývala jednu místnost obrácenou do dvora v ulici Mikuláše z Husi, z okna sdílené kuchyně na opačné straně mohl jsem tedy sledovat výstavbu mostu Klementa Gottwalda, přilehlé stanice metra a Paláce kultury. Díky odstřelení protilehlého bloku činžáků otevřel se mi pohled také na Vítěznou pláň a přes Nuselské údolí na Karlov a za řekou vzdálené Hradčany.

Více mě však těšil pohled na gigantickou základovou jámu budoucího kulturního stánku, připomínající povrchový důl, ze které vyjížděly nekonečné kolony nákladních tater. Mého otce a mou matku těšila a zajímala docela jiná jáma.

NEDOČKAVOST

Museli jsme určitě vyjet už brzo ráno, abychom dorazili do rozblácených plání za městem, kam bylo možné dojet asi jen některým meziměstským autobusem z pankráckého nádraží. Zíral jsem potom do jílovité jámy a nerozuměl nadšení svých rodičů, ačkoliv vyjadřovalo jejich pochopitelnou dychtivost po…