Snímek Dua kosovsko-albánské filmové tvůrkyně Blerty Basholli je vůbec prvním filmem z Kosova oceněným na festivalu v Cannes. S režisérkou jsme mluvili o Prištině devadesátých let, okupaci, ponižování Albánců, ale také o běžném životě a mezilidské pospolitosti.

Blerta Basholli. Foto z osobního archivu
V novém filmu vzpomínáte na své mládí. Není to ale autobiografie ani autofikce…
Jde v zásadě o odraz mého života v Prištině. Film vypráví o době, kdy jsem dospívala. Chtěla jsem ukázat, jaké to bylo, vyrůstat v takové zemi. Je to intimní zpověď, ale ne autofikce. Spíš mě zajímalo, jak mladí vidí konflikt a válku a jak se tato krutá zkušenost promítá do jejich vnímání světa. Ukazuju, jak lidé žijí, milují se, poslouchají hudbu, jak se baví, pořádají večírky… Snaží se žít normálně, i když vědí, že situace normální není. Film je vlastně o tom, jak přežít.
Před premiérou filmu v Cannes jste řekla, že je nejen o Kosovu, ale o všech místech, kde mladí lidé prožívají válečný konflikt.
Je to tak. Když točíte film, musíte myslet na to, jak ho bude vnímat publikum. Proto jsem se zaměřila především na charakter hlavní hrdinky a mezilidské vztahy. Sice v příběhu ukazuju konkrétní kosovské reálie, ale je tu také univerzální rozměr. Mnohdy si představujeme, že se mladí lidé z různých míst vyrovnávají s traumaty rozdílně. Ale ono to tak úplně neplatí. Všude jsou lidé, kteří chtějí poslouchat dobrou hudbu a dělat běžné věci. Prostě si nepřipouštějí,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.