Už během svých sochařských studií na začátku století jsem jezdil na kole na Jižní Město. To mě fascinovalo podobně, jako houbaře uchvátí háj plný praváků nebo mykologa louka s halucinogenními houbami. Začínal jsem tehdy s projektem Vetřelci a volavky, který se zabývá výtvarným uměním ve veřejném prostoru z doby reálného socialismu, a do Jižáku jsem se okamžitě zamiloval. Od roku 2006 pořádám pravidelné komentované prohlídky umění v městské krajině, nejčastěji právě na Jižním Městě. Na základě těchto aktivit jsem vydal mapu uměleckých realizací Prahy 11 a můj zájem o rozsáhlé sídliště vyvrcholil vytvořením koncepce a architektury výstavy Jižní Město – od utopie k realitě pro galerii Chodovská tvrz v roce 2016, kde se mimo jiné prezentovala výtvarná výzdoba sídliště pomocí modelů, kreseb a fotografií.

Nedokončená utopie

Příběh uměleckých realizací na Jižním Městě je mimořádně zajímavý a má své celorepublikové, nebo dokonce evropské přesahy. Vytvoření nového sídliště na území Chodova a Hájů bylo součástí koncepce urbanistického rozvoje Prahy již ve směrném územním plánu schváleném v roce 1964. První kolo profesionálně připravené urbanistické soutěže proběhlo o dva roky později. Podrobný územní plán vypracoval v rekordní rychlosti roku 1968 vítězný tým pod vedením zkušeného urbanisty Jana Krásného. Koncepce Jižního Města i jeho veřejného prostoru tedy vznikala v „hvězdné hodině“ české kultury.

Autoři plánu Jižního Města si byli vědomi hrozby monofunkčnosti a monotónnosti „fordisticky“ vytvářené panelové zástavby a snažili se poučit z předchozích chyb. K tomu jim měly dopomoci jak odvážné urbanistické nápady, vycházející částečně i z postmoderních přístupů, tak koncepčně řešené umění ve veřejném prostoru. Co se týče materiální a organizační základny pro vznik množství monumentálních děl, mohli se architekti opřít o takzvaný čtyřprocentní zákon, který od roku 1965 podle francouzského vzoru nařizoval věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu plánované stavby na výtvarné řešení. V projektu se od začátku počítalo s rozsáhlým výtvarným generelem, který se měl stát organickou součástí čtvrti – což se nakonec podařilo jen zčásti. I tak ale realizovaná výtvarná díla sloužila a slouží jako orientační body, váže se k nim řada městských legend, a dotvářejí tak místní genius loci.

Jeden z architektů sídliště Jiří Lasovský, s nímž jsme pořídili rozhovor pro zmíněnou výstavu, trefně popsal, proč z původního utopického projektu nakonec zůstalo jen torzo. Na začátku normalizace v roce 1970 byly sídlištní celky řešeny různými projektovými ústavy, často bez respektu k celkovému urbanistickému záměru. Tlačila je k tomu nastupující normalizační garnitura, která přes proklamativní prohlášení o „udržení cesty socialismu“ prosazovala efektivnější a ekonomičtější výstavbu, a přejímala tak kapitalistické neoliberální doktríny. Proto byla opuštěna myšlenka obytných ulic a pěších tras, a tím i veřejného prostoru koncepčně svázaného s výtvarným uměním.

Jedinečná galerie

Přesto byli v řadě aspektů projektanti Jižního Města úspěšní. Podařilo se vybudovat výtvarně zdařilý orientační systém, kdy každý z celků měl specifickou doplňkovou barvu fasády, korespondující s barvou drobné architektury a designu. Obytné soubory byly označeny piktogramy slunce, vody, země, vzduchu, fauny a flóry. Autorem jednotného vizuálního stylu je jedna z největších osobností české grafiky Jiří Rathouský, který spolu s architektkou Vítězslavou Rothbauerovou vytvořil srozumitelný systém lokálního značení a navigace, jenž dal sídlišti charakter až utopicky působícího prostoru. Dnes můžeme obdivovat pouze jeho rezidua, protože symboly mizí pod zateplenými fasádami.

Úspěšně se povedlo také synchronizovat do­končování infrastruktury a parteru a aplikovat unifikovaný systém zdařilé drobné architektury s unikáními výtvarnými díly. Vznikla tak jedna z nejrozsáhlejších výtvarných expozic v městském prostoru. Zrealizovalo se přes šedesát monumentálních uměleckých artefaktů pod otevřenou oblohou a přes sto dvacet realizací v interiérech veřejných budov, včetně mimořádně zajímavých děl. Příležitost k prezentaci tehdy dostali i umělci nejmladší postmoderní generace, například Čestmír Suška nebo Jaroslav Róna.

Nejrozsáhlejším uměleckým dílem měl být landartový projekt v Centrálním parku od celosvětově uznávané výtvarnice Magdaleny Jetelové. Park je tvořen více než kilometr dlouhým pásem veřejné zeleně, jejíž barevnost je dána přesným výběrem dřevin, keřů a trav. Autorem urbanistického řešení parku je Jiří Lasovský, na barevné koncepci se podílel také malíř Martin Sladký. Jetelová zde navrhla artificiální krajinu s pahorky ze zeminy vytěžené při stavbě metra. Umělé kopce jsou jakousi poctou mírně zvlněné české krajině a dodnes slouží k procházkám, dětským hrám, sáňkování nebo cyklistice. Pod jejich povrchem původně mělo být zahradní centrum se skleníky, kde se měly pěstovat rostliny a květiny pro celé sídliště. Skleněné stěny pařenišť a pohyblivé periskopy v zelené fasádě měly sloužit jako okna zahradnictví. Z projektu ovšem kvůli výše zmíněnému normalizačnímu přístupu sešlo.

Destrukce

Drtivou ránu zasadila výtvarné koncepci Jižního Města restaurace kapitalismu. Zastavilo se budování center občanské vybavenosti i instalace uměleckých děl. Mnoho z nich bylo dokonce odstraněno nebo zničeno – třeba většina objektů z interiérů obchodních ploch. Privatizace původně veřejného prostoru se stala osudnou i unikátnímu sousoší Den, noc a čas Olbrama Zoubka z roku 1984, jež bylo figurální alegorií kosmických těles a stálo před rozsáhlým kulturním centrem s kinem Galaxie na Hájích. Výzdoba a některé architektonické detaily u stanice metra Háje, původně Kosmonautů, odpovídají výtvarnému řešení na téma „úspěchů československo­-sovětské spolupráce při dobývání kosmického prostoru“. Zoubkova realizace pro prestižní stavbu přitom svědčí o oslabení cenzorských mechanismů na začátku osmdesátých let. Zatímco jeho vítězný návrh pro stanici metra Gottwaldova (dnes Vyšehrad) byl pro Zoubkův protiokupační postoj i vyznění díla v roce 1970 zakázán, o dekádu později už mohl tvůrce pro stejného zadavatele realizovat monumentální a lukrativní zakázku. V devadesátých letech však dílo v soukromé správě degradovalo a kolem roku 2012 zcela zmizelo.

Z interiéru stanice Háje byla na přelomu století odstraněna i popartová tapisérie od Ivany a Zbyňka Slavíčkových. Při neodborné revitalizaci nedalekého veřejného prostoru v Mejstříkově ulici pak byla v roce 2010 městskou částí odstraněna naprosto unikátní minimalistická plastika od uznávané sochařky Věry Janouškové, nazvaná Krystal. Dílo bylo v roce 1980 osazeno jako výtvarné řešení brouzdaliště, jež bylo během revitalizace zasypáno. Poničena byla také původně kinetická plastika od neméně slavného sochaře Vladimíra Janouška.

Propad úrovně estetického řešení veřejných prostranství po roce 1992 je zřejmý. Dlouhodobý proces provázelo zrušení Kanceláře architekta hl. m. Prahy (Institut rozvoje a plánování se nikdy nestal jeho adekvátní náhradou), postupný rozklad profesionálních kulturních rad a poradních komisí a také rozklad památkové péče. V metropoli také selhává pravidelná údržba, na níž nemá zájem stavební lobby, postupující podle pravidla „zbořit a postavit znovu a hůře“. V případě architektury a umění z doby státního socialismu se k tomu ještě přidává laciná antikomunistická rétorika. Ničení uměleckých děl je přitom v záplavě vizuálního smogu, komerčního vytěžování a masivní privatizace veřejného prostoru to nejmenší. Sídlištím pomáhá aspoň stále dorůstající zeleň, humanizující pozdně modernistickou zástavbu. Uvidíme ovšem, co se bude dít se vzrostlými stromy v době rychlé změny klimatu, kterou vedení města rovněž neřeší. Přirozené prostředí lidského druhu je tak ohroženo stejně jako habitat „vetřelců a volavek“.

Autor je sochař.