Po delší době jsem v září zavítala do Portugalska bez jiného úkolu než se dívat kolem sebe, což mimo původní plán znamenalo pozorovat dalekosáhlé proměny, k nimž v posledních dekádách přispěla zejména masová turistika a silná vlna přistěhovalectví z Brazílie, ale také z civilizačně vzdálených zemí, jako jsou Indie či Bangladéš.

V době, kdy se u nás svádí zápas div ne o to, jestli vůbec potřebujeme kulturu a jakou, je Portugalsko balzám na ustaranou duši. Hned na pražském letišti člověka zahřeje u srdce, že s portugalskou společností TAP poletí letadlem Aristides de Sousa Mendes, pojmenovaném po portugalském diplomatovi, který jako konzul v Bordeaux roku 1940 v rozporu se směrnicemi Salazarova režimu vydával víza lidem prchajícím před nacisty, včetně mnoha Židů. Byl disciplinárně potrestán a zemřel v chudobě; později byl rehabilitován a stal se symbolem občanské odvahy neuposlechnout nelidský příkaz autoritativního státu. Dnes je podstatné, že Sousa Mendes není „bezpečná“ historická postava typu našeho Františka Křižíka: jeho význam je spojen s morálním rozhodnutím proti vlastní vládě. Už samotná volba tohoto jména něco vypovídá o tom, jak si dnešní Portugalsko skládá svůj kulturní panteon.

Lisabonské metro zase roku 2012 pozvalo karikaturistu Antónia Antunese, aby na stanici Letiště v kombinaci bílého…