V dobách, kdy byla v módě jinakost, se polemiky odehrávaly mezi jednotlivci. Dnes, kdy je to s jinakostí jako s tolika jinými otázkami – jedni jsou pro a druzí proti –, stačí vyslovit vyhraněný názor, a hned se shlukne šik útočníků, proti němuž se vzápětí zformuje šik zastánců. Další kulturní přestřelka je na světě.

V brazilské literatuře se už nejméně od léta vede spor mezi zastánci obsahu a zastánci formy, který by se dal označit i jako spor „snadníků“ s „obtížníky“. Začalo to, když v srpnu minulého roku redaktorka jednoho prestižního deníku nadepsala rozhovor s univerzitní profesorkou, spisovatelkou a renomovanou překladatelkou Aurorou Bernardiniovou titulkem „Itamar Vieira Junior, Annie Ernaux a Elena Ferrante jsou zajímaví, ale literatura to není“. Bernardiniová v něm rozvíjela myšlenku, že současná próza dává často přednost obsahu před formou a že skutečný spisovatel není jen ten, kdo má co říct, ale ten, kdo něco dokáže říct unikátním způsobem.

Rozhovor by možná zapadl, kdyby nezasáhl citlivé místo současné literární debaty. Výrok vytržený z kontextu a zvýrazněný titulkem se začal šířit na sociálních sítích a Bernardiniová se pro část veřejnosti obratem stala ztělesněním elitářství, které pohrdá čtenářsky úspěšnými autory a jejich čtenáři. Kritici ji obviňovali z arogance a přičítali jí neschopnost přijmout ve svých 85 letech proměnu literárního výrazu, zatímco její zastánci zdůrazňovali, že v době, kdy tón udává „psaní o sobě“, připomněla, že literatura není jen příběh, který se vypráví, ale také způsob, jakým se to dělá.

Jednou z nejzajímavějších reakcí byl esej Josého Falera s příznačným názvem Pěst proti ostří nože. Falero, uznávaný autor původem z městské periferie, v něm popisuje asymetrii, kterou podle něj Bernardiniová vyjádřila: kritéria, jimiž se literatura tradičně posuzuje, totiž podle něj zvýhodňují určitý typ psaní, zatímco jiné formy jsou předem odsunuty na druhou kolej. Prosazovat jiný pohled na literaturu než ten, který trvá na propracované formě, je podle něj jako udeřit pěstí do ostří nože – bolest je nevyhnutelná a výsledek nejistý.

Falero přitom neodmítá formu jako takovou. Zpochybňuje spíše představu, že by mohla existovat odděleně od zkušenosti, kterou nese. Mnozí současní autoři podle něho nevstupují do literatury z institucí, kde je jazyk nástrojem kulturní legitimity, nýbrž z prostředí, kde je především prostředkem orientace a nástrojem přežití. Jejich psaní proto nevzniká jako estetický projekt, ale jako pokus zachytit zkušenost, která dosud zůstávala mimo literární pozornost. Spor se tak netýká jen estetických preferencí, ale i toho, kdo má právo určovat, co literatura je a co není. A také, zda je podstatou literárního díla jedinečnost tvaru, nebo schopnost zprostředkovat zkušenost, která by jinak zůstala nevyslovena.

Brazilská literatura dnes není jednotným prostorem sdílených hodnot, ale polem, v němž se střetají různé způsoby psaní i různé představy o jeho smyslu. Tak jako v tolika jiných zlomových obdobích literárních dějin do popředí znovu vystupuje otázka, co činí literaturu literaturou. Má být jazyk především prostředkem sdělení, nebo má vytvářet vlastní prostor zkušenosti, který nelze redukovat na obsah? Má literatura vést čtenáře k okamžitému porozumění, nebo ho naopak zdržet, zpomalit, vyvést z navyklých kolejí jazyka i myšlení?

Do tohoto napětí však vstupuje ještě jeden faktor: knižní trh. Velká nakladatelství vědí, že když literatura klade menší nároky na čtenáře, má větší šanci oslovit širší publikum. Obecná srozumitelnost se tak stává nejen otázkou estetiky, ale i ekonomickou výhodou. Nejde přitom o vědomé snižování nároků, nýbrž o důsledek situace, v níž kniha existuje zároveň jako umělecké dílo i jako předmět oběhu. Dílo, které se prodává, umožňuje vydávat další knihy, včetně náročnějších titulů. Potíž ale vzniká ve chvíli, kdy se prodejnost začne nenápadně zaměňovat za měřítko literární hodnoty.

Náročná literatura, která vyžaduje soustře­dění a čas, se prosazuje pomaleji než ta, která je snadno přístupná. Trh však pracuje v rytmu okamžité odezvy a přirozeně zvýhodňuje knihy, které se rychle prosadí, rychle osloví čtenáře a rychle jdou na odbyt. To, co klade čtenáři odpor, se šíří pomaleji a obtížněji.

Není nicméně namístě chápat tuto situaci jako úpadek. Literatura se v napětí mezi vlastní autonomií a podmínkami svého šíření pohybovala snad vždycky. Mnohá díla, která jsou dnes součástí kánonu, vznikala na okraji dobového vkusu a jejich hodnota byla rozpoznána až zpětně. Spor, který dnes sledujeme v Brazílii, tak není známkou únavy literatury, ale naopak její vitality. Jsme svědky toho, jak literatura zase jednou hledá své místo v prostředí, kde se jazyk, zkušenost i způsob sdílení proměňují.

Autorka je portugalistka a překladatelka.