Div ne každý druhý v rozhovoru se mnou za uplynulý měsíc zmínil prózu francouzské antropoložky Nastassji Martinové Věřit v šelmy. Jako by to byla nějaká žhavá novinka. Přitom tento přibližně stostránkový text kapesního formátu vyšel v překladu do češtiny už před čtyřmi lety a v originále ještě o další tři roky dříve. V kamenných knihkupectvích je kupodivu stále ještě k mání, a tak si ho vzápětí pořizuju a zhltnu jej sotva za týden v přeplněné tramvaji během cest do centra a zpátky. Hned od prvních stránek se přistihuju, že víc než sám dobrodružný děj sleduju, co mohlo ty, kteří mi knížku doporučovali, přimět vidět v ní podobnost se mnou, s mým psaním.

Hrdinku knihy, samu autorku, daleko na Kamčatce napadl medvěd. Rozsápal jí polovinu obličeje, rozdrtil čelist, zranil nohu a pak nenávratně zmizel kdesi mezi sopkami zasažený jejím cepínem. Ona tu srážku s divokou šelmou překvapivě přežila a navždy si ji nese v sobě. V paměti, na kterou není zrovna spoleh, ale především v zohavené tváři, ve zjizveném těle. A mně se v téhle souvislosti okamžitě vybavují slova, která jsem ne tak dávno překládala z ruštiny a překladem si je i tak trochu přivlastnila. Slova o tom, že tělo na rozdíl od paměti nikdy…