„Dobře se cítím jen na okraji nebo v houští,“ přečtu si u Claudie Hunzingerové na straně třicet devět jejího románu Pes u mého stolu a přesně vím, co tím myslí. Mně se při těch slovech pronesených odkudsi z Vogéz, kde autorka žije, okamžitě vybaví má ranní procházka se psem, která vede po periferii velkého města, takhle za rozbřesku dvojnásob tiché a vylidněné. Ze dveří domu zamíříme na křižovatku a odtud na rozlehlé prostranství s několika grily, žlutými plechovými slunečníky a řadou dřevěných stolů a lavic. Pes mezi nimi rejdí s čumákem přilepeným k zemi. Hledá zbytky po víkendových hostinách. Pak zničehonic prudce změní směr, uhne doprava, do proluky, a nízkou pootevřenou brankou vklouzne do nevelkého ohrazeného prostoru, za kterým roste čím dál vyšší tráva, tyčí se tam loňské suché stonky kdovíjakých bylin a před pár dny v té rostlinné změti nečekaně vyrašil i trs narcisů bílých. Fotím si je na pozadí osaměle čnějícího hotelu s oprýskanou omítkou. Prodírám se pak tím mokrým porostem, který mi sahá do půli stehen, zatímco pes, přibližně stejně vysoký jako tráva, pečlivě vybírá a spásá jednotlivé lístky. A když už má trávy dost, rozběhne se. Cestu mezi stébly si razí dlouhým čumákem a nabírá přitom všemožná semena a bodláky do hustého kožichu. Jakmile se ocitne zpátky na prašné cestě, mocně se oklepe. To suché rostlinné smetí pak stejně nacházím po celém bytě.

I můj pes se dobře cítí v houští a na okraji. Upravenému trávníku opodál se vesměs vyhýbá. Psi tam ostatně nesmějí, jak tvrdí opršelá cedule, u které obvykle postává drobná žena s akitou inu, která jí sahá div ne po ramena. Cosi na nás z dálky křičí, na úrovni prsou kříží ruce a kroutí hlavou. A tak trávník tím spíš obcházíme a míříme dál na okraj. A já si přitom v duchu po Hunzingerové opakuju: „… tato potřeba přemisťovat se z centra na okraj pro mě zůstává záhadou. Něčím zvláštním. Tak docela nechápu, proč jsou pro mě tak důležité tyto okraje, jako by to byla nějaká tajná část mojí existence.“

Dál na okraj jdu po silnici, po které jednou, až tady zbourají všechny zpustlé tovární haly a postaví místo nich další obytné věžáky, budou jezdit autobusy, ale zatím zůstává zavřená a prázdná. Pes uhání strouhou, která silnici odděluje od cyklostezky, po níž ráno i tak ojedinělá kola jezdí jen jedním směrem – opačným, než jdeme my. Tráva a lopuší se ve strouze v posledních dnech rozbujely tak, že psa, když skloní hlavu, ztrácím z dohledu. Vynoří se až o půl kilometru dál v místě, kde strouha (a s ní i uzavřená silnice) končí. Tehdy přicházíme k řece, která ještě před měsícem hrozila vylít se z břehů, zatímco teď na ni shlížíme z výšky dobrých pěti metrů a já přemýšlím, zda sejít po příkrých betonových schodech dolů na pěšinu. Po opadlé vodě na břehu zbyla spousta odpadků a nejedno mrtvé zvířecí tělo, jak vidím, a tak raději zůstáváme nahoře, na nábřeží pokrytém starým, vybouleným asfaltem, ze kterého se tu a tam probíjí tráva. Po nábřeží se vracíme domů. Já po silnici, kde zase nic nejezdí, pes nalevo ode mě po pruhu trávy, kterou na chvíli přeruší dvě zjevně už bývalá hřiště na pétanque. I je pomalu požírá bujné rostlinstvo. Mineme opuštěné basketbalové hřiště. A pes ještě tryskem přeběhne zvlněnou skateboardovou dráhu. Na konci se zastaví a čeká na odměnu. Pak podejdeme most, pod nímž v několika dodávkách žije rodina, která si tou dobou chystá snídani a hřeje se na sedačkách kolem ohně v plechovém sudu. A vyjdeme k dalšímu travnatému plácku. Před sebou máme bleděmodrou elektrárnu s vysokým, štíhlým komínem šedivé barvy a po levé straně bílou novostavbu o sedmi patrech, v níž už sem tam někdo bydlí. A tak je houští na tomto okraji už záměrně pěstěné pro zlepšení biodiverzity ve městě. Úhledný trávník, po zimě mírně zvalchovaný, se střídá s plochami jetele a jiných travin a my se psem se samozřejmě brouzdáme v nich. Ještě chvíli, jako by říkal, než se budeme muset vrátit zpátky na asfalt, po kterém vede zbytek cesty domů. Dvě stě, tři sta metrů po různě popraskaných chodnících – jako kdekoli na světě na okraji. Jenže kde je pro mě centrum a kde okraj, opakuju si otázku Claudie Hunzingerové, která na straně padesát devět své knihy píše o své vypravěčce, ba dost možná o sobě, jako o ženě, „která přesouvá centrum na okraj, do hlubokých úkrytů, jež jsou samy na pokraji zhroucení“. I moje centrum tam leží.

Autorka je rusistka.