Některá hudba jako by dávala větší smysl venku než uvnitř. Zvýhodněny jsou v tomto ohledu živelností pulsující skladby, jež navíc dovedně evokují přírodu a její zvukovost. Právě takovými skladbami disponoval minimalistický set tria Jakub Šimanský, Michal Vaľko a Ján Podracký na letošním festivalu experimentální hudby Hradby Samoty: weird folk pro „weird folks“ vyzněl pod širým nebem zkrátka skvěle. Jen o pár dní později trojici vyšlo na kazetě debutové album K­-drone. Jak tato hudba funguje při domácím poslechu? Díky organickému variování jednotlivých motivů, jež písním dodává plynulost a přirozenost spontánního jamu, i díky detailům, jako jsou nepřeslechnutelné nádechy Jána Podrackého při hře na flétnu, působí rovněž živě. Krom flétny jsou na nahrávce použity havajská kytara, banjo, niněra, foukací harmonika, melodika či bezeslovný zpěv. Nejen pro svůj rituální charakter, ale také zásluhou nástrojů pocházejících z různých koutů (západního) světa i různých časů vyznívají skladby na K­-drone jaksi univerzálně. Škoda jen, že nejsou delší; celé album trvá pouhou půlhodinu. V názvu alba zmíněný žánr drone má totiž největší působivost při dávkování ve velkém množství – posluchač pak může ztratit ponětí o času i o sobě samém. Pro tento druh hudby bývá obvyklý poměrně chladný zvuk, trio jej ale prohřívá folkovou atmosférou – jako by uvnitř nahrávky plál táborák. A při poslechu během babího léta člověk snadno dostane chuť se k nějakému venkovnímu ohništi ještě narychlo vypravit.

Šimanský Vaľko Podracký: K­-drone. MC, Mappa 2026