Francouzská divadelní tvůrkyně Marion Siéfert v inscenaci Bunkr, uvedené na prestižním festivalu v Avignonu, zkoumá svět vlivných technokratů a posedlost výkonem. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč se umění musí bránit jazyku byznysu a politickým tlakům.

Marion Siéfert. Foto Marie Sýkorová
V Bunkru sledujeme ředitele petrochemické společnosti, který se s dospívající dcerou uzavře do luxusního bunkru. Čím vás zajímá právě takový člověk?
Zajímal mě obecně svět vlivných lidí. S filmařem Matthieuem Bareyrem jsme si kladli otázku, jaká v tomto světě může být naše umělecká role. Nechtěli jsme jen popisovat katastrofu a oznamovat, že svět spěje k záhubě a my jsme bezmocní. Chtěli jsme ukázat lidi, kteří nesou odpovědnost za klimatické změny a ničení planety, v jejich všedních životech, ale také při rozhodování, které má dalekosáhlé důsledky. Elon Musk nebo Donald Trump jsou pro mě spíš šašci. O jejich soukromí a intimním životě toho víme poměrně hodně. Nás zajímali méně známí, ale stejně vlivní lidé, kteří stojí trochu ve stínu. Například Alex Karp, ředitel společnosti Palantir, nebo lidé z vedení francouzského energetického koncernu TotalEnergies. Často jde o technokraty, kteří vystudovali technické vysoké školy a řídí se vlastními ideologiemi.
Proč jste si jako dějiště zvolili právě bunkr?
Se scénografkou Nadiou Lauro jsme chtěly vytvořit prostor, který vzbuzuje paranoiu. Postupně roste pocit, že se dovnitř někdo dostane, že se blíží nebezpečí. Žijí v něm lidé, kteří se bojí ostatních živých bytostí, ať už jde o hmyz,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.