Kniha Magdaleny Duškové a Pavla Šplíchala Neříkejte tomu ezo staví na empatii, která vzdoruje rozšířeným předsudkům, ale její zkratkovitost nesvědčí společenské analýze alternativní spirituality. Autoři sice pojmenovávají rozpor, v němž duchovní hledání může být zároveň nástrojem emancipace i logiky neoliberalismu, ale nedokážou ho zcela interpretovat.

Ilustrace Jan Motal
Nesetkat se s „ezosvětem“ je v současnosti snad nemožné. Ve velkých městech lze snadno narazit na krámky, kde se dá pořídit vše od kamenů k nasvěcování až po podrobné manuály na rozvibrování duše, ale především natrefit na někoho, kdo je vždy připraven obdařit člověka dobrou radou o tom, jak škodí svému tělesnému i duchovnímu zdraví očkováním, sledováním televize, anebo tím, že nechodí na jógu. I maloměsto a vesnice zná tento druh sociálních interakcí, zprostředkovaný poutníky na „cestě z města“. Hanlivé označení „ezo“ zahrnuje širokou škálu projevů pozdně kapitalistické společnosti, pod nimiž se skrývá jak autentické hledání osobní cesty ven z destruktivního společenského systému, tak i prodej magnetokinetických vysoušečů zdiva a psychická manipulace.
Publicistické story
České publikum se dosud mohlo o těchto fenoménech poučit z knih sociologů náboženství a religionistů, předně Dušana Lužného, Zdeňka Vojtíška a Zdeňka R. Nešpora. Soustavnou religionistickou syntézu oblasti, kterou dnes zpravidla označujeme jako „ezo“, však domácí odborná literatura dosud postrádala – s tím přišla na naši knižní scénu až Zuzana Kostićová, jíž letos vyšla monografie New age, „ezo“, alternativní spiritualita. O rok dříve nakladatelství Alarm vydalo knihu Neříkejte tomu ezo Magdaleny Duškové a Pavla Šplíchala, která by mohlo ideálně tvořit…Článek je přístupný předplatitelům*kám.