„Je to aforismus pro čistý život za obtížných podmínek.“ Tak odpověděl první manažer kapely The Who Peter Meaden, když se ho novinář Steve Turner z New Musical ­Express zeptal, jak by charakterizoval ­subkulturu mods. Psal se rok 1975, čtyřiatřicetiletému Meadenovi zbývaly necelé tři roky života a ten citát se stal okřídlený. „Mod God“, jak se Meadenovi přezdívalo, v něm vystihl esprit hnutí, které na realitu třídně rozdělené britské společnosti a snobství vyšších vrstev re­­agovalo vypjatým smyslem pro styl.

Novodobí dandyové, bez ohledu na sociál­ní původ a výši příjmů, nosili drahé značkové oblečení, své vespy a lambretty zdobili nekonečnými řadami zrcátek, poslouchali soul a moderní jazz a vůbec vedli vytříbený život. Tím vším posílali smetánce vzkaz: I bez vašich peněz a rodokmenů máme to, o čem jste si mysleli, že patří jenom vám.

Agatha Christie byla geniální konstruktérkou detektivních rébusů, ale příběhy, které psala, se často odehrávají v atmosféře jakési společenské anestezie. V bezčasí luxusu. V jejích fikčních světech pracují zpravidla jen hospodyně, zahradníci a vůbec služebný personál, zatímco „hlavní“ postavy, zbaveny existenčních starostí, se oddávají výhradně zálibám. Případně zločinu – jeho páchání, nebo řešení.

V případě pozdního románu Třetí dívka z roku 1966 je tomu…