V rámci sbírky esejů Vrchol je dno. Politika pro vyčerpané lidi a planetu (2025) vychází znovu text Jakuba Orta a Josefa Patočky Ani levicové dohánění Západu, ani nacionalismus. Za novou třídní politiku, poprvé publikovaný v roce 2023. Právě k jejich eseji, jenž se před dvěma lety stal v české levicové bublině senzací, se chci při této příležitosti vrátit. Mým záměrem není polemizovat s diagnózou, kterou Ort a Patočka předkládají, nýbrž s léčbou, kterou české levici předepisují. Autoři trefně kritizují levicové liberály i nacionalisty za to, že nenabízejí opravdovou alternativu k existujícímu systému, v němž kapitál dominuje na úkor pracujících. Cesta ze situace, „v níž oba znepřátelené bloky ve skutečnosti konzervují základní parametry situace“, kterou autoři navrhují, je však jakousi levicovou variantou Masarykovy „drobné práce“. V textu rezignují na formulaci dlouhodobé politické vize, která by přesahovala horizont „tady a teď“, a upozaďují roli politické organizace, jež by s touto vizí vstoupila do politického boje.

Rozpor uvnitř pracující třídy

Právě takovou vizi zdánlivě „politicky nemožné“ alternativy, po níž v úvodu sborníku volá Tadeáš Žďárský, a organizaci, která by ji přesvědčivě prosazovala, však dnes česká levice potřebuje víc než kdy dřív. Je paradoxní, že esej, který má ve sborníku reprezentovat rovinu dlouhodobé strategie, na Žďárského výzvu reaguje faktickou rezignací. To může mnohým po sérii volebních porážek (samostatných i těch v liberálních či konzervativních koalicích) znít jako lákavá úleva, jde však o slepou uličku. Úplné vyklizení politického bojiště by totiž neznamenalo odražení se ode dna, ale odsunutí levice již nastálo do role lokálních údržbářů starého systému.

Autoři vymezují dvě úrovně levicového hnutí: samotné „hnutí pracujících“, jež operuje především v ekonomické sféře a zabývá se partikulárními a krátkodobými cíli, a onen „politický projekt“, který z tohoto hnutí vyrůstá, reprezentuje je a umožňuje mu dosažení dlouhodobých cílů. Druhá úroveň přitom roste z té první a úkolem dnešní levice má být vybudovat hnutí pracujících a neztrácet čas politickými projekty. Konceptuální dělení levicového hnutí na tyto dvě části není ničím novým. Stejné – na část „dělnickou“ a „socialistickou“ – po­­užíval již Karl Kautsky. Spornější je však teze o vzniku politického hnutí z hnutí ekonomického a z toho plynoucí podřízenost jednoho druhému. Omezení politického hnutí na pouhou reprezentaci hnutí ekonomického předpokládá harmonii zájmů jednotlivých ekonomických organizací. Při absenci politického hnutí je však opak pravdou.

Kupříkladu Iniciativa nájemníků a nájemnic usiluje o pokles nájmů, což ve zkratce vyžaduje i pokles cen nemovitostí. Nízké ceny ale nevyhovují majitelům, pro něž nemovitost často představuje celoživotní úspory, pojistku na stáří či jediný majetek odkazovaný dětem, a proto logicky usilují o maximalizaci jeho hodnoty. V zemi, kde „ve vlastním“ žije přibližně 66 procent obyvatelstva, vzniká tedy materiální rozpor uvnitř samotné pracující třídy.

Tady a teď?

Stejně tak je tomu i v případě odborů. Každá organizace zastupuje pouze zájmy svých členů, a může se tak snadno ocitnout v opozici vůči organizacím z jiných podniků či odvětví. Lze si představit situaci, kdy odbory jednoho sektoru budou kvůli strachu z konkurence bránit volnému obchodu, zatímco jiné jej podpoří s vidinou růstu odbytu a mezd. Zájmy odborů nejsou vždy v opozici k zájmům jednotlivých kapitalistů, byť jsou vždy v rozporu s kapitalisty v obecné rovině. Požadavky „tady a teď“, na nichž chtějí Ort s Patočkou vystavět levicovou politiku, se ukazují jako značně slabý tmel, přičemž jsou opomíjeny interakce mezi zájmy jednotlivých spolků a organizací, například mezi zaměstnanci v odborech a spotřebiteli v družstvech či mezi nájemníky a sdruženími starousedlíků.

Nejen že jednotlivé zájmy pracujících neústí v jednotném hnutí, ale politické strategie jeho různých částí mohou stát v protikladu k tvorbě vlastního politického projektu. Vidíme to v zemích s relativně silným odborovým hnutím napojeným na levicové strany, kde právě odbory často tvoří pravé křídlo těchto stran. Například v Británii vedly odbory dlouhodobou kampaň proti reformám Labour Party, které se snažil prosadit Jeremy Corbyn. Stejná situace panovala i v německé SPD už na počátku 20. století. Právě proti odborovým předákům Rosa Luxemburg prosazovala strategii generální stávky. A mocná Teamsters Union v USA se od roku 2024 stále více sbližuje s Republikánskou stranou na úkor tradičních vazeb s Demokraty.

Zejména relativně silné odbory jsou navíc v dnešní situaci podrobeny stejnému strukturálnímu tlaku, jenž odvádí i zbytek levicového hnutí od samostatné politické organizace směrem ke kolaboraci s již ustanovenými politickými silami. Odborový předák, právě tak jako ředitel neziskové organizace podporující cyklistiku ve městech, má jasný zájem na co nejlepších vztazích s vládnoucími stranami, chce­-li si udržet důležitý přístup k rozhodovacím procesům a jednáním. Proč by tedy riskoval politickou afiliaci s marginálním a radikálně levicovým projektem, který nemá žádný vliv na exekutivu ani zákony? Pro české odbory je po úpadku sociální demokracie nejrozumnější budovat vztahy s ANO a SPD, jelikož právě ony jim mohou umožnit zlepšení podmínek „tady a teď“. Ve stejné pozici se nacházejí prakticky všechny části hnutí pracujících, z něhož má údajně vyrůst svébytná a sebevědomá politická organizace.

Co dělat?

Na podobný problém narážíme, i pokud se na levicovou „drobnou práci“ podíváme jako na jakousi „školu moci“, díky níž projdou pracující proměnou z pasivních jedinců na sebevědomé subjekty uvědomující si vlastní moc a toužící po systémových změnách. Historie dělnického hnutí ukazuje, že boj za ekonomické zájmy „tady a teď“ nevede automaticky k revolučnímu politickému vědomí. S tímto problémem se potýkal i Kautsky a po něm Lenin, a tak se už v Co dělat? (1902, česky 1924) dočteme, že dělníci sami od sebe dospějí nanejvýš k „odborářskému vědomí“, které se omezuje právě na snahu prodat svou práci za lepších podmínek v rámci stávajícího systému. Úspěchy v boji „tady a teď“ pracujícím paradoxně stačí, což platí v dnešní době, určované „kapitalistickým realismem“, dvojnásob. Snaha o systémovou změnu ani nepřipadá v úvahu.

Jaký má být tedy vztah politické a ekonomické organizace a jakou roli má mít sebevědomá politická organizace pracujících? Kautsky jasně odděluje původ i roli dělnického a socialistického hnutí. Socialismus jako myšlenkový směr podle něj nepochází od samotných dělníků, nýbrž „z buržoazního prostředí“, a to především proto, že bohatší vrstvy měly přístup ke vzdělání. Socialismus pro něj navíc není jen soucit s bídou pracujících, ale pochopení, že „kapitalistická společnost není schopna skoncovat s kapitalistickým útlakem, že tento útlak je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a že zmizí pouze s jeho zrušením“. Socialismus je tak uvědomění si přesně toho cíle levicové politiky, který je v Ortově a Patočkově textu upozaděn. Právě abstraktní cíl v podobě překonání kapitalismu je tmel, který dokáže spojit nájemníky v Praze a vlastníky rodinných domků v jižních Čechách, a jedině organizace, která se soustředí na tento cíl, může absorbovat rozporuplné zájmy různých částí hnutí pracujících. Bez ní vždy převáží zájmy „tady a teď“ a pracující se nikdy nevymaní z politického područí nacionalistů a „doháněčů Západu“. Tato sebevědomá politická organizace se nazývá strana. Odkud však proudí revoluční vědomí koncentrované ve straně, pokud ne z každodenních zkušeností pracujících?

Ort a Patočka jsou, stejně jako autor tohoto textu, představiteli takzvané levicové inteligence. Právě v inteligenci inklinující k levici nalézá Kautsky původce a do určité chvíle i nositele teorie a programu socialismu. Jejím úkolem není poučovat pracující o taktikách každodenního boje – v něm jsou koneckonců pracující mnohem zdatnější a zkušenější než často privilegovaní členové inteligence. Jejím úkolem je přinášet do každodenních bojů „dobrou zprávu socialismu“, tedy uvědomění, že utrpení pracujících, jejich útlak a strádání nejsou náhodné ani zasloužené, jak jim podsouvá ideologie vládnoucích vrstev, ale že jsou systematickými produkty kapitalismu, k němuž existuje alternativa v podobě společnosti osvobozené práce. Autoři však ve svém textu prosazují opačný přístup, zříkají se role nositelů „konečného cíle“, fetišizují „drobnou práci“ a bezprostřední zájmy „tady a teď“. Opouštějí tak ambici vybudovat opravdovou „třídní politiku“, která by dokázala sjednotit roztříštěné síly české levice s cílem nejen odblokovat, ale i změnit politický a ekonomický systém České republiky.

Autor studuje politologii na FF UK.