Desátého října loňského roku pokřtil básník a germanista Pavel Novotný v holešovické kavárně Liberál básnickou knihu Mistr, pátý a závěrečný díl své nenápadné, ale pozoruhodné rodinné mikroságy. Po loňské prozaic­ké Babičce (2024; viz A2 č. 11/2025) se v Mistrovi, který doplňuje rodinný obraz o portrét otce, vrací autor k volnější básnické formě. Ta navazuje na poetiku Zápisků z garsonky (2020; viz A2 č. 3/2021) a zároveň odpovídá povaze zpracovávané látky – fragmentární a unikavé.

Během autorského čtení, při němž básník přečetl knihu celou na jeden zátah, jak bývá jeho zvykem, se ukázalo, že jeho autobiografický text vyžaduje jiný způsob recepce než poslední dobou tak diskutované autofikční psaní. Novotný nepracuje s vypravěčskou nespolehlivostí, hrou na „rozvzpomínání se“, aby znejistil čtenáře. Jeho vypravěč je důvěryhodný právě proto, že přiznává absenci vyprávěné látky. Autor Mistra totiž pracuje se skutečnou dokumentární stopou – kniha vzniká jako pokus o rekonstrukci člověka, který náhle zmizel a jehož fragmentární přítomnost autor hledá ve vzpomínkových rozpravách s lidmi, kteří ho znali, ve fotografiích a několika dochovaných obrazech.

Příloha knihy zároveň obsahuje fotografie Mistrových obrazů, které se Pavlovi Novotnému podařilo dohledat. Většina otcova díla, tak jako on sám, zmizela bůhvíkam. Kniha tak funguje i jako archiv posledních dostupných stop po libereckém výtvarníkovi.

Unikavý obraz

Součástí knihy je QR kód, který odkazuje na zvukový dokument složený ze vzpomínek Mistrových přátel a známých. Novotný je na­­hrál na diktafon a z jejich výpovědí vytvořil zvukovou koláž: jednotlivé útržky seskupil podle motivů, které se v nich objevují – trhavý pohyb, křehkost postavy, neposednost, manšestrové sako, dýmka, tlusté obroučky brýlí, obrazy, ustavičné filosofování. Vznikla tak jakási auditivní encyklopedie Mistrových drobných rysů. Jenže vzpomínání je (skutečně) nespolehlivé: svědectví se rozcházejí, některá si navzájem protiřečí a obraz otce se neustále modifikuje.

Záznamy rozhovorů se stávají materiálem pro samotné básně, což autor napříč sbírkou tematizuje: „ke všem těm lidským hrázím / ještě poškozená data, / vadné nosiče, / zmizelá slova, / text, zvuk, / všechny ty zachycené hlasy / ve stovkách střihů, / v průběžných mixech: / všechno zrušené, / zašuměné“. V poetice zachovává syntax mluveného jazyka, pracuje s kolísavým rytmem řeči a s jejími zádrhely. Vznikají básně­-ústřižky hovorů: prozaizované, nespisovné, často jakoby improvizované. „Jak asi tenhle rtuťovitej / brejlatej neposednej drobek / s průsvitnou suchou pletí / jak smirkovej papír, / tenhle pírkovitej hoch, / co se furt vznášel na obláčku, / jak asi přežíval dva roky v Žatci / na letecké základně“.

Podobně jako v předchozích rodinných portrétech podřizuje Novotný formu obsahu. Výsledkem je poezie zbavená ornamentů, zakotvená v rytmu řeči, překvapující občasným nečekaným rýmem: „ona mu jednou provždy / říkala Mistr, / a já, / já vznikl údajně omylem / nechtěně, nejspíš v rauši / u nás na skládacím gauči“.

Věčně na půl cesty

Kniha je plná věcí­-stop – drobných předmětů, hlasů a detailů. Výsledkem je drolivý shluk jednotlivostí, skrze něž se vynořuje i specifická atmosféra místa a času: normalizační Liberec, zakouřené panelákové kuchyně, v nichž se setkávají přátelé, Mistrův ateliér na Papírovém náměstí. Novotného otec se v těchto fragmentech rýsuje jako bohém s otevřenou myslí a výtvarným (ne­-li multimediálním) citem, jehož způsob života je neslučitelný s požadavky normalizační politiky, a zároveň člověk bytostně nepraktický, obtížně uchopitelný, věčně na půl cesty.

Přes nespornou formální přesvědčivost a schopnost vtáhnout čtenáře do procesu hledání a skládání portrétu však Mistr ve srovnání s předchozí Babičkou nepůsobí tak vrstevnatě a neposkytuje tolik interpretačních možností. Zatímco prozaický text o babičce nabízel širší pole významů, nedával jasné odpovědi a ve své tragikomice vyvolával silné emoční odezvy, Mistr zůstává blíže dokumentární rovině a konkrétnosti materiálu. Čtenářský otisk je proto tišší, jemnější, možná méně naléhavý – což však nemusí být nedostatek, ale spíš výraz respektu k povaze zachycených stop a k jejich omezené výpovědní kapacitě.

V závěru básnického uvedení se ukázala ještě jedna podstatná rovina textu. Autorské čtení působí komicky i dojemně ve chvíli, kdy se vyjevuje, jak je zrychlenej, elektrizovanej, měňavkovitej, neposednej, že totiž Mistrova podoba vystupuje nejzřetelněji z projevu samotného básníka, v jeho těle a řeči. „Pozoruju před zrcadlem, / co tam ten Pavel / jenom vyryl, / … / přečíst to nejde, / nejde.“

Autorka je redaktorka časopisu Plav.