Ačkoli jsme zatím slyšeli jen rádoby uhrančivou revoluční rétoriku evokující potoky krve a nastolení nového režimu, jaké přesně plány mají s agendou Ministerstva životního prostředí jeho noví pánové, nevíme. O tom, že je s pojetím resortu životního prostředí něco špatně, bych s Motoristy sobě souhlasila.

Pojem životního prostředí vychází z předpokladu oddělenosti organismů od prostředí, které obývají: organismus je „postavou“ na „pozadí“ životního prostředí nebo je „kontextem“ prostředí obklopen. V jiné konfiguraci spojení „životní prostředí“ vytváří opozici mezi „lidským světem“ či společností a „mimolidskou přírodou“.

Takzvaná ochrana životního prostředí je pak často kritizována za to, že preferuje zájmy žab či motýlů, neřkuli hor či řek, tedy nelidských jsoucen, před zájmy lidstva – a motoristů zvláště. Jako by se tyto zájmy z principu vylučovaly. A i ti, kdo ochraně životního prostředí fandí, často pracují s modelem, že znečištění či jiné nežádoucí zásahy do „prostředí“ se do lidských těl propisují nepřímo a přicházejí „zvnějšku“.

Jak vyjadřují nejen nejrůznější ­domorodé kosmologie, ale také nejnovější vědecké po­­znatky, těla organismů jsou však mnohem prostupnější a ekologické vztahy mnohem komplexnější. Člověkem vytvořené syntetické látky a technologie, od léčiv po rezidua pesticidů a mikroplasty, dnes nevstupují do lidského těla jednoduše zvnějšku, ale podílejí se na samotném jeho utváření. Prostupují mateřské tělo, ve kterém teprve vzniká nová forma života, a v mnoha ohledech formují doslova biologický substrát našich těl. Naše těla jsou vždy již částečně syntetická. A zdaleka přitom nejde jen o látky na první pohled nežádoucí.

Příkladem je jedna z esenciálních aminokyselin, methionin. Ten se po druhé světové válce začal masivně průmyslově vyrábět a přidávat do krmných směsí pro zvířata, která nakonec končí na našem talíři. Zatímco historicky byl problém nedostatek methioninu, dnes je to zřejmě pravý opak – potíž je s jeho přebytkem ve stravě. Bez ohledu na původ je to totiž právě samotné množství, o které z hlediska veřejného zdraví jde. Jakkoli je methionin pro lidský organismus esenciální, více není vždy lépe. Jeho přebytek nad rámec dietních požadavků nezpůsobuje akutní toxicitu, ale může působit karcinogenně skrze specifické epigenetické mechanismy regulující genovou expresi.

Propustnost a více­-než­-lidská povaha lidských těl není ovšem jen ohrožující, ale i životodárná. Bez mikrobiomu v dutinách a záhybech našeho těla bychom přežili maximálně někde v laboratorních podmínkách, jako tzv. bezmikrobní myši. Lidská – ani jiná – těla nekončí jednoduše tam, kde je obaluje vrstva kůže. Jsou rozprostřena za její rámec a zároveň prolnuta mimolidským životem, technologiemi a substancemi.

V otevřeném světě existuje tělo jako holobiot: směs různých forem života, jejíž vnitřní a vnější rozčlenění jsou dynamická a kontextuální. Mnohem užitečnější než přemýšlet v termínech hranice je potom sledovat membrány a jejich neutuchající práci selektivního propouštění určitých látek a blokování jiných. Membrány nejen oddělují, ale zajišťují také propojení, která zachovávají funkční integritu těla prostřednictvím regulované molekulární výměny. Vnitřní a vnější rozhraní těla nejsou čáry na mapě nebo malůvky v učebnici anatomie. Jsou to dynamické procesy.

Ve světě polopropustnosti se proto nikdy nenacházíme sami, na pozadí „prostředí“, ale v husté, mnohasměrné a nikdy ne zcela kontrolovatelné síti ekologických a metabolických vztahů, ve kterých je představa samostatného (lidského) organismu velkým a stále méně funkčním zjednodušením. Podobně jako je stále méně funkční fikce národních států. Otázky migrace, klimatu nebo úbytku biologické rozmanitosti nelze jednoduše roztřídit jako záležitosti domácí či zahraniční politiky.

V dnešní planetární situaci, masivně for­­­mované antropogenním působením, potřebujeme soustředit pozornost na prostupnosti a propojení a na jejich komplexní podoby, důsledky a regulaci. Sektoru „životního prostředí“ by proto daleko lépe seděl název Ministerstva pro ekologii, s vládním zmocněncem pro planetární zdraví, koordinujícím meziresortní agendu zejména mezi ekologií, zdravotnictvím a zemědělstvím. Na sedačce osobního automobilu, který je stejně jako představa „životního prostředí“ ikonickým symbolem modernity, ale, obavám se, k podobným krokům nedospějeme.

Autorka je socioložka.