Je až s podivem, že se v současném světě, který tvrdohlavě balancuje na skomírající osvícenské „pokrokové“ ideji, u které je stále více nabíledni, že nás vede do planetární záhuby, ještě neobjevilo jednotné umělecké a kulturní hnutí, které by „chladnému racionalismu“ oponovalo. V počátcích etablování osvícenského paradigmatu se jako takový zásadní opoziční směr zformoval na přelomu 18. a 19. století romantismus, který proti osvícenskému „rozumu“ kladl důraz na „cit“. Přestože požadavek jednotnosti se v partikularizované kultuře postpostmoderny jeví jako nemožný, zdá se, že důraz na „citovost“ má při promýšlení nového uměleckého směru stále velký potenciál.

Mezi starým a novým

V poslední době zaznamenáváme projevy touhy po nějaké nové citlivosti stále častěji. Například v hudbě se kromě postironických tendencí objevují i projevy takzvané nové upřímnosti. U nás se s tématem vypořádal Karel Veselý v knize Hudba srdce (2024), podle níž se v dnešním světě láska jeví nejen jako revoluční záležitost, ale dokonce jako nezbytná podmínka pro přežití.

Ve volání po nové citovosti jsou přitom stále patrné fragmenty „starého“ romantismu. Zatímco v oblasti umění a literatury romantismus do velké míry postupně degradoval do „romantického kýče“, v rovině sociokulturní některé prvky romantismu přežívají a stále určují naše jednání a cítění. V roce 1987 vyšla významná studie Colina Campbella The Romantic Ethic and the Spirit of Modern Consumerism (Romantická etika a duch moderního konzumerismu),ve které autor upozorňuje, že hodnoty romantické etiky (jako vášeň, touha po potěšení, vzrušení a objevování) v lidech přetrvávají, ale jsou přesměrovány k nákupu spotřebního zboží a vytváření hyperkonzumní společnosti. Stejně tak nevymizela ze společnosti ani romantická láska jako princip emočního prožívání a očekávání v oblasti partnerských a intimních vztahů – což bývá předmětem kritiky. Jak může romantická láska uškodit jednotlivci i jeho okolí, rozebírá Dean Spade v publikaci Love in a Fucked Up World (Láska v podělaném světě, 2025).

Domníváme se, že kombinace nedostatku alternativ k přetechnizovanému racionálnímu světu, požadavku na novou citovost v umělecké tvorbě i v našem jednání, kritiky přežívajících principů romantické lásky a současně přetrvávajících hodnot romantické etiky vytváří prostor pro možnou revizi romantismu. Je proto třeba zamyslet se nad otázkou, které prvky romantismu jsou v dnešním kontextu podstatné a které jsou vlivem sociokulturních proměn vyprázdněné. Tak bychom mohli dospět k obsahu, kterým by mohl být „nový“, revidovaný romantismus naplněn a který by nám mohl být inspirací v našem sociálním jednání i tvorbě. K tomu je však zapotřebí pochopit cestu, kterou romantická láska a romantická etika, stojící u kořenů naší kulturní éry post­-postmodernity, prošly.

Werther, člověk romantický

Když se probíráme rozsáhlým katalogem postav romantismu a hledáme dílo, jež by reprezentovalo prožívání v rámci romantické lásky a jednání na základě romantické etiky, jako nejvhodnější kandidát se nám jeví hlavní postava epistolárního románu Johanna Wolfganga Goetha Utrpení mladého Werthera (1774, česky 1901). Jeho vznik sice spadá před romantismus, ovšem skutečnost, že kniha stála na počátku uměleckého hnutí, které vneslo do literatury důraz na citovost, může být výhodou. Protagonistou je mladík jménem Werther, jehož charakterové rysy již odpovídají romantickému hrdinovi. Tomu, že o něm lze uvažovat jako o literárně romantickém „prototypu“, odpovídá i fakt, že právě on v obecném povědomí figuruje jakožto ztělesnění romantického hrdiny oproti jiným, ve své době typičtějším příkladům romantických postav (jakou je například Byronův Childe Harold).

Utrpení mladého Werthera líčí hrdinovu nenaplněnou lásku k Lottě, jež je zasnoubena a později i provdána za Alberta. Werther se Lottu snaží přimět, aby ho milovala, i když si je vědom marnosti svého konání. Touha po nedosažitelném prohlubuje Wertherovo utrpení, jež v závěru románu vyústí v sebevraždu. Právě hluboký – a většinou nešťastný – cit, který nezná hranice, je hlavním rysem romantické lásky. Wertherův vztah k Lottě nese také známky „dvorské lásky“ vrcholného a pozdního středověku, která se pro romantismus stala významnou inspirací a kterou v knize Podzim středověku (1919, česky 1999) popisuje Johan Huizinga. Rytíř se bez ohledu na výsledek odevzdá vznešené panně, je odhodlán ji ochraňovat, případně stvrdit svůj cit tím, že za ni položí život. Rozdíl je ale patrný především v tom, že Werther postrádá sílu a schopnosti rytíře. Dnešním slovníkem by bylo možné označit ho za outsidera: na začátku románu se uchýlí na venkov kvůli své emoční labilitě, nedokáže se začlenit do společnosti a pracovat a celkově se vymyká dobové normalitě. Jeho dvoření navíc zůstává bez odezvy, po níž touží, a byť u Lotty tráví téměř každý volný den, ta ho nikdy nezačne milovat tak, jak by si přál.

Důvodem, proč je dnes Werther zajímavý, je to, jak otevřeně a extrémně prožívá city, jež přesahují jeho racionalitu. Právě na tomto rysu staví romantická etika. Píše­-li Werther o sobě, zmiňuje „srdce“ jako střed své osobnosti. Srdce tak oproti „hlavě“ představuje výchozí pozici, z níž vnímá svět. Ohlas, který kniha záhy vyvolala, ukázal, jak moc společnost té doby postrádala podobně zaměřená díla.

Zatímco Wertherova romantická láska by (zejména s ohledem na Lottu) v dnešní kultuře neušla kritice, jeho citovost, která je často stavěna proti rozumu, a dovede tak rozeznávat absurditu některých „racionálních“ pravidel, nám naopak může být inspirací. Právě citlivost a vnímavost je totiž v současné kultuře poptávanou hodnotou, jakkoli jsou mnohé atributy a činy, které Wertherovu citlivost provázejí, v dnešní společnosti vlivem sociokulturních proměn druhé poloviny 20. století problematizovány. V důsledku tak čtení Werthera přináší spíše „cringe“ pocity (termínem „cringe“ se označuje natolik trapné nebo divné chování, že může v druhých vzbuzovat úzkost či nevolnost).

Cringe Werther

Když se zaměříme na sociokulturní procesy ve druhé polovině 20. století, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, zjistíme, že v tomto období se romantická etika a romantická láska setkaly se zásadní výzvou. Předně byl pro tuto dobu charakteristický rozvoj kultury individualismu, obracející zájem k jedinci, k jeho prožívání a potřebám, jež se nově stávají prioritou v hierarchii hodnot. Způsob, jakým se individualismus promítl do oblasti lásky a partnerských vztahů, popisuje v knize Éra prázdnoty (1983, česky 2008) Gilles Lipovetsky, který hovoří o novém nepsaném pravidlu randění – chránit své srdce před bolestí z milostného zklamání a nenechat své drahocenné „já“ trpět. Klíčové při navazování nových známostí a budování vztahů je proto vyvarovat se přílišného emocionálního vzplanutí, tj. bránit se výrazné citové angažovanosti, jelikož by nás to mohlo oslabovat a zraňovat. „Cool kultura“ a emocionální chladnost měly být příslibem nezávazného, hédonistického užívání si požitků spojených s partnerským vztahem a zároveň nám zaručit bezpečí. V zásadě se tedy jedná o obranu před navazováním sebezničujících či zraňujících vztahů po vzoru Werthera. Tím se ovšem odmítá základní charakteristika romantické lásky, která je často v nějakém směru beznadějná a trpící.

Nabádání k ochraně našeho „já“ na Západě zároveň provázel boom psychoterapeutické kultury v osmdesátých letech, jenž souvisí s postupnou proměnou sociálních politik. Nově se neměly společenské problémy řešit jen upravením kolektivních vztahů (např. v rodině), ale na základě budování „self­-esteemu“ (sebevědomí) jedinců a obecného posilování psychického zdraví. Odpovědnost za selhání se tak přenáší na jednotlivce, který je – v duchu dominujícího neoliberalismu – chápán jako pán svého osudu. Lidé byli vedeni k sebelásce a sebepéči, jako by právě „zdravý“ vztah k sobě samému byl klíčem k životní spokojenosti a především prevencí násilných a nezdravých společenských vztahů či praktik. Společně se zabezpečením křehkého „já“ mělo samo sebou dojít i k odstřihnutí se od „toxických“ či problematických vztahů a k novému vytyčení osobních „hranic“. Z této perspektivy se pak beznadějně, „wertherovsky“ zamilovaný blízký přítel či přítelkyně už nejeví jako součást přirozeného sociálního okruhu a jako blízká osoba, jejíž zapuzení by v duchu staré romantické etiky bylo nemyslitelné, ale jako nebezpečný jedinec, který ztratil kontrolu nad svým psychickým rozpoložením a tím ohrožuje okolí.

Dalo by se říct, že v tomto období dochází ke dvěma protichůdným jevům: mluví se o ochladnutí „našich srdcí“ a nástupu cool kultury, která stojí proti základním charakteristikám romantické etiky, zároveň však pozorujeme přetrvávání některých principů romantické lásky. Tím je například příslib nalezení té pravé, „osudové“ lásky, který se v novém kontextu jeví jako právo každého člověka na naplnění osobního štěstí.

Parasociální fanoušek

Tou nejzávažnější kritikou, které od druhé poloviny 20. století romantická láska čelí, je však bezpochyby kritika feministická, kterou můžeme dobře ukázat při analýze vztahu Werthera a Lotty. Tradičnost a heteronormativita romantické lásky historicky vychází z podřízení se žen mužům a jinak tomu není ani v Goethově pojetí vztahu Lotty a Werthera, potažmo Lotty a jejího snoubence Alberta. Tyto milostné vztahy, ať už naplněné, nebo přehlížené, mají stejný základ: žena v nich hraje roli objektu, byť obdivovaného či nedosažitelného, který patří muži. Je něčím, spíše než někým, nepatří sama sobě a ve výsledku je pasivní součástí patriarchální společnosti.

Romantické prožívání, založené na toulkách přírodou, umělecké tvorbě a nehynoucí touze po nedosažitelném objektu lásky, zde zůstává výhradní výsadou mužů – ať už díky jejich finančnímu zajištění, kvůli nebezpečnosti samotářského cestování nebo vzhledem ke společenské přijatelnosti projevování silných citů. V dobovém kontextu lze sice ocenit radikální projevování emocí, to, jak se jimi Werther nechává otevřeně ovládat (dokonce opakovaně pláče), ale nesmíme opomenout, že kdyby se takto zachovala Lotta, nebylo by to přijatelné. Jak ukazuje Annis Pratt v knize Archetypal Patterns in Women’s Fiction (Archetypální vzorce v ženské beletrii, 1981), z pozice slušné ženy, manželky a matky by Lotta v momentě unáhleného projevu emocí po vzoru Werthera sklouzla k archetypu „čarodějnice“, která je ohrožením androcentrického řádu a je třeba ji usměrnit. Těžko by o ní někdo napsal to, co uvádí „anonymní vydavatel“ v závěrečné poznámce o Wertherovi: že je zkrátka jen výjimečná a nepochopená.

Lottiny city, emoce a celá její existence jsou tudíž pevně svázané s její (genderovou) rolí ženy v domácnosti, která po smrti matky obětavě pečuje o své mladší sourozence. Tuto její roli Werther nevnímá jako přítěž a přijímá ji jako součást Lottiny „ženské přirozenosti“. Tato „přirozenost“ je ovšem ideální záminkou pro vykořisťování – ukazuje se jako jeden z pilířů, na kterých stojí patriarchální společnost. Obětavost, s jakou se Lotta chopila své role, přitom Wertherovi od začátku imponuje, ne však kvůli tomu, že by Lottu vnímal jako schopnou, ale především proto, že tuto její oddanost promítá i do potenciálního vztahu, v němž by se mu ve všem podřídila.

Ani ve společností přiděleném prostoru (do­­mácnosti) hrdince není dovolena svobodná existence. Werther neustále narušuje Lottin prostor svými neohlášenými návštěvami v jejím domově a toto překračování fyzických hranic se dále promítá i do způsobu, jakým obhajuje násilí vůči ženám a zmocňování se jich. V závěru románu se Lotty pokusí násilím zmocnit, i když neúspěšně. Werther ji totiž považuje za něco, co mu může patřit – a nelíbí se mu, že si jeho „majetek“ nárokuje Lottin manžel. Možná proto román v době našeho středoškolského studia oslovil některé naše spolužáky, kteří inklinovali k incel culture a obdivu k manosféře. Genderová mocenská nerovnováha přetrvává a ovlivňuje podoby romantické lásky.

Lottin obraz je konstruován pouze Wertherovým pohledem a představuje jím vytvořenou imaginární ženu, nad níž ona sama nemá žádnou moc. V momentech, kdy o ní prohlašuje, že je pro něj svatá, se Lotta nedobrovolně stává nadlidskou bytostí a múzou, z čehož ovšem profituje zase muž (například při tvorbě umění). Werther se nám tak z dnešního pohledu jeví jako ukázkový parasociální fanoušek, který udržuje jednostranný vztah. Má doma Lottin portrét, který líbá a povídá si s ním, adoruje věci, kterých se dotkla, sleduje každý její krok a v hrobě chce spočinout s její růžovou stuhou. Při jejich poslední interakci mu Lotta vytkne, že po ní tolik touží jen proto, že ji nemůže mít. To Werther samozřejmě odmítá, především ale nedokáže pochopit, že mu Lotta najednou v něčem otevřeně oponuje, čímž na moment roztříští idealizovaný obraz, jaký si o ní vytvořil. A tím také jeho parasociál­ní vztah končí: následuje sebevražda.

Vášeň, která nebolí

I přes kritiku, se kterou se Goethův Werther vlivem různých sociokulturních proměn setkal, nám však při konstruování nového romantismu může být inspirací. Předně nám připomíná, že je nutné pravidelně revidovat své normy, které jsou často shrnuty do souboru pravidel, a ujistit se, že v nich zůstal člověk se svými city: „Naopak veškerá pravidla, ať si říká, kdo chce, co chce, ničí pravý přirozený cit a opravdový výraz!“Právě důraz na senzitivitu, ale i jiné hodnoty romantické etiky by nám v současném systému, který má nakročeno k popření „lidskosti“ v nastupující éře technofeudalismu, mohly pomoct otevřít se alternativám, a to zejména těm, jež jsou postaveny na větší empatii a sociální spravedlnosti.

Wertherem demonstrovaná citovost, vášeň a opovrhování rozumem, který lze chápat i jako absurdně důslednou byrokratičnost, má v sobě sice tolik potřebný subverzivní potenciál, ovšem v lásce by nám mělo jít především o to umět svou touhou neubližovat ostatním. Právě v tom by se potenciální novoromantické city měly lišit od romantické lásky. Hledáme­-li tedy ponaučení z Werthera, vidíme je ve schopnosti dát prostor pro prožívání ne jednomu subjektu, jako je tomu v tradiční romantické lásce, ale i druhé straně. Uvědomit si, že i bytost, která je milována, má svůj autonomní život. Nový romantismus se musí vyvarovat egoismu a musí být založen na kolektivním prožívání a ohleduplnosti.

Součástí revize „objektu lásky“ je kromě reflexe mezilidských vztahů také možnost rozšíření lásky na mezidruhovou úroveň. Láska totiž může být podle vzoru bell hooks chápána nejen jako romantický partnerský cit, ale také jako princip jednání (etika lásky), při němž uplatňujeme určité vlastnosti (péči, věrnost, respekt), které mohou být aplikovány ve vztahu k lidem, ale i k živočichům či životnímu prostředí.

Nový romantismus by měl také respektovat novou časovost. Naplnění touhy není nutné hledat jen v budoucnosti – v alternativním vývoji reality (Werther vidí svou záchranu ve sňatku s Lottou), ale také v přítomnosti, bez potřeby jasného cíle či očekávání pozitivního vývoje. Hlavní totiž není dosažení cíle, nýbrž samotná touha a cit, který prožíváme. Inspirací nám v tomto ohledu může být koncept Slavoje Žižka „surplus enjoyment“, podle něhož potěšení vyplývá ze samotné činnosti. Můžeme například milovat někoho jen „pro lásku samotnou“ (l’amour pour l’amour) nebo se stejnou intenzitou a vášní bojovat za lepší a spravedlivý svět – prostě proto, že v obou případech se jedná o pocity vyplývající z hloubky našich srdcí.

Co se týče problematiky osobních hranic, zmíněné v souvislosti s psychoterapeutickým boomem, chtěli bychom připomenout absurditu jejich důsledného dodržování, které v poslední době tematizuje například komiks Hovoří Pýthie (2024, česky 2025) od Liv Strömquist. Samozřejmě nechceme nabádat k narušování osobních hranic, je ale dobré si uvědomit, že někdy jejich překročení není na škodu. Příkladem je pomoc druhým v nouzi, ale také třeba péče o životní prostředí. Taková pomoc je poháněna čistou láskou, a milovat tak může být revoluční.

Autorky jsou sociální historička a absolventka genderových studií, autor je bohemista.