Deník N ve svém newsletteru s titulkem „Češi tleskají ekonomickým krokům Babišovy vlády. Na okolnosti asi moc nehledí“, zveřejněném 26. ledna, zopakoval oblíbenou zkratku: navyšování minimálních odvodů OSVČ na sociální a zdravotní pojištění ozdravuje veřejné finance a Babišovo rozhodnutí odvody nezvyšovat je líbivý politický dáreček, jehož negativa na nás všechny dopadnou v budoucnu. Ajťák ve švarcsystému by přece neměl státu odvádět čtyřikrát méně než zaměstnanec se stejnými příjmy. Tím se ale zamlčuje zásadní rozměr věci. Problémem odvodů totiž není příliš nízké minimum, nýbrž to, že stát ani po čtyřech letech nebabišovské vlády nedokáže rozdělit lidi vykonávající samostatně výdělečnou činnost na ty, co výrazně prosperují, a ty ostatní, kteří se mnohdy tak akorát uživí. Proto od dvou třetin OSVČ vybírá právě jen ono minimum, které pak ovšem – v zájmu veřejných rozpočtů – nemůže být příliš nízké. Od kadeřnice v Osoblaze stát tím pádem požaduje prakticky totéž co od velmi slušně vydělávajícího ajťáka „na švarcu“. A tato nespravedlnost se zvyšováním minimálních odvodů neřeší, spíše se ještě umocňuje.

Povinné odvody nízkopříjmových OSVČ od roku 2016 vzrostly o 140 procent. Zdanění samostatně výdělečných osob, započteme­-li do něj odvody na sociální a zdravotní pojištění, je v nejnižších příjmových vrstvách v relativním vyjádření doslova brutální. Vykonáváte­-li dlouhodobě takzvanou hlavní činnost (to znamená, že nemáte nárok na úlevy z důvodu studia, raného rodičovství a podobně), odvedete každý měsíc státu devět tisíc korun, i když si vyděláte jen o pár tisíc více. Pokud tato životní okolnost řady lidí stojí kulturním elitám nanejvýš za úšklebek, pak není divu, že se „demokratický étos“ bude i ve stávajícím volebním období do regionů šířit těžko. Pravděpodobně ani „přemlouvání báby“ nepomůže.