Jak přivést život do veřejného prostoru? Osadíme ho lavičkami! Lavičky se staly jakýmsi zaklínadlem vedení měst i místních komunit a univerzální náplastí na každou urbanistickou bolest. Je ale přítomnost lavičky zárukou toho, že ji kolemjdoucí využijí? Před časem jsem v A2 publikovala článek o architektonické instalaci Corral, která se od března loňského roku nachází na Velkém náměstí v Hradci Králové (viz A2 č. 13/2025). Jejím cílem je oživit veřejný prostor v samotném srdci města, který jinak slouží jako parkoviště. Dalším krokem měla být „kultivace“ okolí této dřevěné vyhlídky. Radnice se zde rozhodla umístit městský mobiliář, aby se z nevlídného prostranství stalo místo k odpočinku i kochání se okolní architekturou – zkrátka pobytová zóna. Malý trojúhelník na konci velkého parkoviště ale ze dvou stran svírá silniční provoz a z té třetí parkující auta. Bez přechodu a sníženého obrubníku tak okolí Corralu připomíná spíše osamělý ostrůvek, oázu ztracenou v poušti motorismu.

Je jistě pozitivní přemýšlet o náměstí, které se v posledních desetiletích změnilo v přehlídku nejnovějších modelů SUV, jako o místě setkávání a trávení volného času. Má ale lavička sama o sobě skutečně moc přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a setrvali o pár minut déle v nehostinném terénu? Snaha přilákat lidi na dřevěné lavičky uprostřed plochy bez zeleně a stínu tak ve výsledku připomíná spíše zábor prostoru.

Lavičkový Stonehenge

Moje touha napsat článek o městských lavičkách vychází z četby akademických textů i mých zkušeností z jednání s městskými odbory. Pokud jde o první impuls, zásadní je studie amerického sociologa Williama H. Whytea, který v osmdesátých letech 20. století spolupracoval s mladými designéry, urbanisty a studenty sociologie z Hunter’s College v New Yorku. Cílem týmu byl výzkum možností využívání veřejného prostoru. Whyte natáčel parky a náměstí v New Yorku a na základě získaných záběrů pak vyhodnocoval své vstupní hypotézy. Jedna z jeho premis zněla, že počet lidí využívajících veřejná prostranství je závislý na velikosti a tvaru těchto prostorů. Po zhlédnutí filmového materiálu ale konstatoval, že daleko důležitější než samotný prostor je počet míst k sezení, kterými disponuje. Lidé jsou spokojení, když si mohou sednout. Studie ukázala, že pokud se daná místa zpřístupní a osadí lavičkami, zpravidla začnou pomalu ožívat. Tím ale Whyteo­vo pozorování nekončí. Kromě počtu laviček je samozřejmě důležité i jejich umístění, možnost interakce mezi návštěvníky a otevřenost okolí. Lavičky tak mohou být řešením, ale jen tehdy, pokud o nich přemýšlíme komplexně.

Že se tak často neděje, tuším z nedávné zkušenosti, kdy přede mnou úředník s fixem dělal tečky na mapě a u toho nadšeně vykřikoval: „Tady bude koš! A tady třeba lavička!“ Většina lidí totiž vychází pouze z první části Whyteovy observace, zatímco tu druhou úspěšně ignorují. Město je tak poseté nelogicky rozmístěným mobiliářem – lavičkami s výhledem do zdi či s rušnou čtyřproudou ulicí za zády, případně seskupením, které připomíná jakýsi lavičkový Stonehenge, tvořený pěticí sedaček, které nestojí ani tak blízko, aby si na nich mohli lidé povídat a trávit společný čas, ale ani dost daleko na to, aby měl jednotlivec soukromí. Mou nejméně oblíbenou lavičkovou konstelací, kterou si živě pamatuji z období dospívání, byla „ulička hanby“: lavičkami lemovaný úzký průchod k obchodnímu centru. Každé sezení okupovala jiná skupina teenagerů, kteří nahlas komentovali vybrané kolemjdoucí… Rozmístění mobiliáře zkrátka zasahuje do života všech uživatelů veřejného prostoru.

Panoptikon

Lavička tedy není jen místem odpočinku, je to i statement a prostředek komunikace. Platí to už tisíce let – od kamenných prvků ve starém Římě, jež sloužily k označení veřejných prostranství i jako místa odpočinku, po italské lavičky 14. století, které byly místem společenských setkání i soudních tribunálů. Lavička je tedy dávným prvkem městského života. Přežila všemožné politické režimy, mor i jaderné katastrofy, je něčím tak samozřejmým, že nad její existencí zpravidla vůbec nepřemýšlíme. Vždycky se prostě někde nějaká objeví – ideálně v blízkosti odpadkového koše. Sezení na ní je navíc zdarma, tak proč si stěžovat na umístění?

Její poloha totiž určuje, jak v danou chvíli vidíme okolní svět a jakých detailů si na veřejných prostranstvích všímáme. Lokace laviček tak může být zrcadlem vztahů mezi městem a jeho obyvateli. Zhuštěná koncentrace uživatelů veřejného prostoru vytváří přirozený lidský panoptikon, ve kterém na sebe navzájem dohlížíme. Kromě vzájemných pohledů však chování uživatelů veřejného prostoru „kontroluje“ i design a rozmístění míst k sezení. V rámci trendu známého jako „hostile architecture“, neboli nevlídná, nepřátelská architektura, jsou například lavičky navrhovány tak, aby se na nich nedalo ležet, případně jsou odstraněny úplně. Zbývá jen prázdno – materiální i lidské.

Smutné memento

Jean­-Paul Sartre v knize Bytí a nicota (1943, česky 2006) popisuje naše vnímání absence. Když si myslím, že mám v peněžence sedm set korun, otevřu ji a najdu tam jen pět set, daleko silněji pociťuji, že mi dvě stě korun chybí, než hodnotu sumy, kterou v peněžence skutečně mám. Podobnou optikou předpokladu a chybění můžeme nahlížet i na rozmístění laviček ve městě. Nevnímáme jejich všudypřítomnost, ale velmi silně pocítíme, když je jich někde nedostatek. Paradoxem je, že pokud se lavička umístí na „prázdné místo“, třeba na rozpálené parkoviště vedle královéhradecké instalace Corral, přestaneme ji časem vnímat a její přítomnost ustoupí do pozadí. A tehdy možná začne chybět někde jinde.

Přes svoji konstrukční jednoduchost lavičky ztělesňují esenci veřejného prostoru. Jsou němými svědky každodennosti i velkých dějin. Dají se obývat mnoha způsoby, a i proto leckdy vyvolávají bouřlivé diskuse. Stávají se symbolem svobody, represe i diskomfortu. Jsou symptomem politiky města a jeho schopnosti reagovat na potřeby obyvatel. Pokud těmto potřebám samospráva nevychází vstříc, stane se i z tak nenápadného a zdánlivě neproblematického prvku městského mobiliáře, jakým je lavička, smutné memento vyprázdněnosti a nepochopení toho, jak mají veřejná prostranství fungovat.

Autorka je doktorka filosofie.