Vždycky stál tak trochu stranou. Přitom v tuzemské komiksové produkci takřka nemá srovnání. V Česku žijící a tvořící slovenský kreslíř Branko Jelinek své obsáhlé, vypravěčsky i graficky propracované komiksy o Oskaru Edovi vydává jednou za dekádu. Po trilogii Oskar Ed, dokončené roku 2005, a knize Oskar Ed: Můj největší sen z roku 2016 vyšel loni další opus, nazvaný Oskar Ed: Můj nejlepší přítel. Opět jde o surreálnou a poněkud paranoidní cestu myslí ústředního protagonisty s obličejem redukovaným na kreslířské minimum, opět platí, že promyšleně vystavěný a nesnadno interpretovatelný příběh je zároveň psychologickou studií traumat a samoty.

Hračky a obludná hmota

Protagonista černobílých komiksů s oválným obličejem, na němž chybí nos i řada dalších detailů, vždy sloužil spíše jako nějaká projekční plocha. Předchozí knihy hodně vycházely z hrdinových dětských chmur a nočních můr. První příběh začínal scénami, kdy malý Oskar diskutoval s obživlými hračkami, a čtenář byl ponechán nejistotě, zda tyto, ve výsledku spíše trýznivé výjevy poukazují na paranormální jevy, nebo se odehrávají jen v chlapcově hlavě. Také v Mém největším snu hrají podstatnou úlohu hračky. Prolog, zprvu se tvářící jako válečné drama, nakonec vyústí v přehlídku plastových vojáčků na zadním sedadle auta, jímž malý Oskar jede s rodiči na velmi svéráznou dovolenou.

V novince Můj nejlepší přítel už dětská perspektiva chybí. Hrdina je řadovým zaměstnancem firmy, ale spíše než pracovním úkonům se věnuje neustálé introspekci. Rozjímá zejména nad svou zbabělostí, sobeckostí i samotou. Jelinek ovšem vystavěl příběh, který se odehrává minimálně ve třech rovinách, mezi nimiž není jasná souvztažnost: hrdina cestuje opožděným vlakem na opuštěné nádraží, odkud není cesty ven; v další kapitole se ubytovává v zaplivaném hotýlku s lehce podezřelým recepčním; poté v oddělení Výdeje kancelářských potřeb, kde pracuje, sedí obklopen záplavou šanonů a tužek a přemítá nad tím, proč je takový blbec a nešťastník.

Zdálo by se, že jak Oskar Ed zestárl, jeho trable získaly civilnější podobu. To by si ovšem nesmělo do jeho kupé v jinak prázdném vlaku přisednout obří neústrojné monstrum, podobné výjevům z hororů H. P. Lovecrafta či představám autorů moderní new weird fantasy. A toto fluidní monstrum hrdinu pronásleduje i jinde. Není nic horšího, když si chcete užít anonymitu hosta hotelu, a tato obludná hmota k vám proteče dírkami telefonního sluchátka.

Už nevidím prázdno

Jelinek opět suverénně mísí skutečnost se surreálnými, často notně absurdními výjevy. Jedna dějová linie nás tak provádí podzemím a poté jakýmsi přízračným městem, kde platí záhadná, těžko uchopitelná pravidla. Autor rád používá podobné triky jako Alan Moore, třeba když nechává děj v nové kapitole vizuálně pokračovat, ale následně zjistíme, že se nacházíme někde úplně jinde. Postupně se sice odhalují jisté souvztažnosti mezi jednotlivými příběhy, ale nevedou k jasné pointě – spíše k pocitu, že název knihy Můj nejlepší přítel není jen ironický a kousavý, ale nakonec také upřímný.

Téma vyrovnávání se s vlastními slabostmi, traumaty a démony Jelinek rozebírá prakticky neustále. I když jsou Oskarovy myšlenky někdy až moc doslovné a po literární stránce tu a tam kapku šroubované, autor vše dorovnává svými vizuálními podobenstvími. „Při pohledu do zrcadla už nevidím prázdno. Je tam zase člověk, který dokáže milovat i svého bývalého domnělého nepřítele,“ říká Oskar na konci vyprávění, když zase sedí ve vlakovém kupé. Zní to možná trochu banálně. Ale cesta k tomuto uvědomění byla spletitá.

Rozlehlý labyrint introspekce i imaginace se zaplétá v osmadvaceti kapitolách. Jelinek promyšleně pracuje s délkou jednotlivých částí, rozložením stránek, stylem kresby. Ví, kdy přibrzdit, kdy přidat, kdy se zaměřit na podstatný detail. Můj nejlepší přítel je opulentní, rozmáchlé dílo, které líčí nejistoty, s nimiž se může identifikovat prakticky kdokoli. Lovecraftovské monstrum je tu stejným nebezpečím jako odřezky tužek a záplavy léků, které se tu objevují coby zosobnění mnohem představitelnějších děsů. I ty nejběžnější věci nakonec mohou být zdrojem hrůzy.

Oskar Ed kráčí příběhem (či lépe řečeno příběhy) a svírá v rukou svou provázkem převázanou krabici se záhadným obsahem. I ona – podobně jako protagonista – zosobňuje na jedné straně křehkost, na druhé schopnost přežít takřka cokoli. Nový grafický román Branka Jelinka v posledku vypráví právě o tom, že domnělá slabost a neschopnost postavit se světu čelem může být hybnou silou našeho počínání.