Román anglické spisovatelky Radclyffe Hall Studna osamění (1928, česky 1931) má zásadní význam nejen z hlediska literární historie, ale i pro queer kulturu. Zajímal by nás vůbec tento – dnes už vlastně zcela nekontroverzní – příběh, kdyby nevyprávěl o lásce dvou žen? Právě to je hlavním důvodem jeho kanonizace. Pokud si stejnou otázku položíme z queer perspektivy, uvědomíme si, že heterosexuální literatura může při splnění určitých socioekonomických (nikoli estetických) podmínek poměrně svobodně vzkvétat a nepotřebuje nikomu dokazovat, že má právo být publikována. Naopak Studna osamění byla odsouzena jako pornografické dílo, jakkoli se v textu explicitně nemluví o ničem „horším“ než o polibcích.

Muž v ženském těle?

Česky vyšla Studna osamění šestkrát. Obálku prvního vydání v edici Symposion navrhla Toyen. Zatímco přebal tohoto vydání uvádí „R. Hallová: Studna osamění“, překlad předmluvy, kterou napsal sexuolog a autorčin blízký přítel Havelock Ellis, autorku misgenderuje („knihu Radclyffe Halla musíme označiti za dílo velmi významné“). Naopak velice dobře si překladatel Vladimír Vendyš poradil se jménem hlavní hrdinky: v originále se jmenuje Stephen Gordon (celým jménem Stephen Mary Olivia Gertrude Gordon, přičemž přidání ženských křestních jmen si dal farář jako podmínku, aby mohla být dívka pokřtěna Stephen). Překlad tedy sice misgenderuje autorku, ale u hrdinky nazývané Stephen Gordonová zachovává mužské křestní jméno. Vydání z let 1948 i 1969 však „inverzi“ hlavní postavy výrazně tlumí a svorně ji přejmenovávají na Štěpu Gordonovou, přestože vycházejí z původního Vendyšova překladu.

Zde uvádím jméno hlavní hrdinky v původním znění: Stephen Gordon. Zároveň vynechávám označení jako „lesba“ nebo „trans“, jelikož jediným výrazem, který autorka v textu k genderové charakteristice hlavní postavy užívá, je dobový, dnes již problematický pojem „invert“ (respektive „inverzní lidé“, „inverze“). Tento termín používal i progresivistický – nikoli progresivní – eugenik Ellis, který „inverty“ pozoroval jako zajímavé objekty výzkumu, čímž napomohl alespoň tomu, že se „inverze“ začala považovat za vědecký fakt, což bylo klíčové pro deeskalaci pronásledování „invertů“ ze strany církve, státní moci i společnosti.

Asi nejvhodnější soudobý výraz by zněl prostě „queer“, ten ale v době vydání knihy teprve začínal opouštět primární význam čehosi zvláštního, podivného či „jiného“ a zastřešujícím označením neheterosexuálů se stal až v následujících desetiletích. Zároveň v souvislosti s protagonistkou nelze mluvit ani o nebinární identitě, jelikož vyprávění je plné černobílých protipólů a sama hlavní postava má ohledně genderové identity zvnitřněné konvenční uvažování „buď–anebo“. Z dnešního pohledu by pro ni sice vzhledem k jejímu sebepojetí byl celkem výstižný výraz AFAB („assigned female at birth“) s tím, že se coby „invert“ revolučně emancipuje, zároveň však v knize převažuje reduktivní pojetí Stephen jako muže v ženském těle, byť s nápadně mužskými rysy, které v okolí vzbuzují odpor.

Bezpodmínečného přijetí se hlavní postavě dostává od otce, který si velice přál syna – proto také Stephen dostane předem vybrané mužské jméno. V dětství tak okusí obě rigidní genderové role. Díky pokrokovému otci se jí dostane vzdělání, jezdí na koni obkročmo, a dokonce se účastní honů (matčině nelibosti navzdory); zároveň jí ale až do dospělosti nepovolí ostříhat si vlasy. Když po náhlé otcově smrti dojde k odhalení, že je Stephen zamilována do ženy, nenajde u matky zastání, odchází z domova a usadí se v Paříži. Za války se pak stane součástí ženského praporu, řídí sanitku a ošetřuje raněné vojáky. A také pozná svou životní lásku, Mary.

Když pes cítí gender

Próze, která v podstatě naplňuje žánr bildungsromanu, je často vyčítán přílišný sentiment. Ten ale podtrhuje neurotické vypětí celého vyprávění. Hall používá bohatý a zajímavý jazyk a poutavý životní příběh Stephen má nesporně emancipační potenciál. Méně funkční je vysoká míra autosugesce, personifikace a esencialismu, které zasahují do nejhlubších narativních vrstev. Takto je kupříkladu popsáno chování hrdinčina psa Davida na výletě s jejím dávným přítelem Martinem: „David měl tyto výlety rád – měl rád i Martina, ne snad, že by se byl Štěpě přímo zpronevěřil, ale v muži rozpoznával něco dokonalejšího, společníka, který ho plněji uspokojoval. A tato malá zpronevěra, sama o sobě zcela nepatrná, dovedla ranit zcela neúměrně, a Štěpě pak bývalo téměř tak, jako když se k ní před lety nechtěl znát labuťák Petr. ‚Možná si myslí, že jsem zmetek,‘ napadlo ji tehdy, a když teď pozorovala Martina, který házel Davidovi velké klacky, musilo ji napadnout totéž – bylo to zvláštní, kolik všelijakých směšných maličkostí nabylo teď takové síly, že ji zraňovaly.“ Představa, že pes dává před svou paničkou přednost cizímu člověku jen na základě genderu, se zde fatalisticky předkládá jako neoddiskutovatelný fakt.

Stephen se také postupně utvrzuje v přesvědčení, že je jí předurčen tragický osud a že kvůli své jinakosti nemá právo být šťastná, natož žít se ženou, která by s ní pak musela sdílet osud vyvrhele. Svou partnerku považuje (na rozdíl od sebe) za „normální“ – tedy ne za „inverta“, ale za heterosexuální ženu, která se souhrou okolností zamilovala do muže, kterého našla ve Stephen. Mary sama za sebe v knize nemluví – i jako vedlejší postava ostatně působí silně nepropracovaně. Jelikož se Stephen sebenenávistně považuje toliko za nepovedeného muže, přijímá stereotypně mužskou roli a neumožní Mary seberealizaci, dokonce ani svobodný pohyb. Neuvědomuje si přitom, že ji tím utiskuje, ani to, že se sama realizuje jako spisovatelka hlavně díky jmění získanému po rodičích, a nikoli díky své maskulinitě.

Zrádci sebe samých

Dobový kontext přijetí queer lidí zahrnoval celé spektrum postojů – od kriminalizace po tichou toleranci. Ve skutečnosti byl queer život odvislý od majetkových a třídních poměrů. Přece jen se již jednalo o meziválečné období, kdy nastupoval modernismus a viktoriánská přetvářka, která o pár desetiletí dříve dostihla Oscara Wildea, se začínala drolit. Kupříkladu Virginia Woolf – která vydala svou knihu Orlando (1928, česky 1929), „nejdelší milostný dopis všech dob“, inspirovaný její milenkou Vitou Sackwille­-West, ve stejnou dobu, kdy cenzura řešila, zda Studna osamění je, či není pornografická – kvůli svým vztahům se ženami nikdy problém se zákonem neměla (je však pravda, že se provdala za muže).

Z korespondence Virginie Woolf vyplývá, že Studnu osamění nepovažovala za příliš výjimečnou (a na rozdíl od jejího vlastního zbrklého rozcupování Joyceova Odyssea se zdá, že v tomto případě názor nezměnila). U soudu sice byla ochotna Hall podpořit, ovšem pouze ve jménu svobody slova a tvůrčí svobody. Naopak Hall chtěla, aby Woolf u soudu explicitně uvedla, že se jedná o dílo mimořádné umělecké hodnoty, což spisovatelku odradilo. K soudu nicméně nakonec nešla jednoduše proto, že nebyla připuštěna coby svědek. Studna osamění byla následně odsouzena jako pornografie a zakázána (stejně jako Odysseus) – a i díky tomu se stala známým, pro mnohé kultovním dílem.

V knize se zrcadlí některé protiklady autorčina dramatického a turbulentního života. Hall brala svou spisovatelskou kariéru nesmírně vážně a pečlivě kultivovala určitou estetiku i ve svém vzezření, životním stylu a vztazích. Možná tedy lze její román číst i jako varování, že ostrakizace lidí na základě předsudků a ignorování jejich potřeb i možného přínosu společnosti vede k nezdravým vztahům uvnitř komunity. V tomto ohledu ale větší naději než protagonistka představuje mnohem pragmatičtější a vyrovnanější okrajová postava lvice pařížských salonů Valérie Seymour: „Pokud jde o ty, kteří se stydí vyznat, kdo jsou, a kteří se raději krčí, jen aby mohli žít v klidu, těmi z nich, kteří měli jisté nadání, Valérie naprosto opovrhovala; prohlašovala je za zrádce sebe samých i svých druhů.“ Knihy o ženské lásce, které vyšly po Studně osamění, těmto typům queer žen naštěstí daly větší prostor.

Autorka je anglistka.