Hned na úvod kritické bilance české literatury za rok 2025, která proběhla na konci ledna na půdě Ústavu pro českou literaturu, přečetl kulturní publicista Josef Chuchma vymezovací referát. Pustil se v něm mimo jiné do příspěvku Karla Veselého na blogu Ceny Věry Jirousové, jenž polemizuje s textem amerického hudebního kritika Kelefy Sanneha. Ten se domnívá, že hudební kritika ztratila na své někdejší kousavosti – příliš chválí a málo kritizuje. Veselý tuto tezi nevyvrací, považuje ji však za relativně příznivý vývoj, směřující od elitářského „rockismu“ k empatickému „poptimismu“, a negativní recenze označuje za „vyhrocenou interpretaci, která dílo uzavírá do úzké škatulky“. Chuchma s Veselého stanoviskem nesouhlasí – během debaty se vůči „recenznímu antinegativismu“ vymezil s tím, že si nepřeje, aby literární, divadelní a filmovou kritiku potkal stejný osud jako kritiku hudební a výtvarnou, u nichž dle jeho mínění v posledních letech došlo k naprostému obroušení hran.

Aniž bych zpochybňoval význam kulturní publicistiky, faktem je, že dnešní ekonomika zkrácené pozornosti a extrémní kulturní saturace staví kritičky a kritiky před dilema: buď svůj omezený čas věnují tomu, co považují za kvalitní, nebo jej promrhají strháním druhořadého díla, jemuž tím nechtěně udělají reklamu a zvýší jeho dosah. Jako „publicista“ totiž vím, že zodpovídám především za „publicitu“ a že z pozice „odborného“ tastemakera, jak o tom hovoří sám Veselý nebo kupříkladu Pavel Klusák, nabízím publiku nové oči a uši, kterými může dílo vnímat. V současné době se tak tou vůbec nejkrutější kritikou stávají nezájem a mlčení. Sice jsou vzhledem k tomu, že není v našich silách vyjádřit se ke všemu, mnohdy nezáměrné, to ale na jejich krutosti nic nemění.