Jsou to dva roky, co se tehdy ještě čtveřice členů Nadnárodního obrození vytasila se svým debutovým albem Festival výmluv. Energická nahrávka se přes svůj nesporný náboj setkala s různorodými reakcemi. Někteří její zvuk redukovali na „rapová slova s punkovými kytarami“, jiní zase skupinu přirovnávali ke spřízněným Divo Institute. Debutu Nadnárodního obrození se každopádně nepodařilo v místních vodách udělat takové vlny jako desce Divo Institute (2023; viz A2 č. 13/2023). Přitom zvukově nejsou obě uskupení příliš vzdálená – mimo jiné i proto, že oba projekty leckdy redukují zpěv na rytmické deklamování (v případě Nadnárodního obrození jde až o rapování) a také shodně zanevřely na živé bicí a nahradily je bicím automatem. Jestli to tak půjde dál, alternativní bubenictvo u nás brzy přijde na buben.

Nebudu nic pěstovat

I když žádný z členů Nadnárodního obrození nebyl na scéně vyloženým nováčkem, ani jejich očividné nasazení na Festivalu výmluv nedokázalo zakrýt nesmělost prvních společných krůčků. Druhé album F. L. Vztek nicméně jasně ukazuje, že po rozpačitém počátku vkročilo Nadnárodní obrození do sebevědomější etapy. Zatímco na předchozí desce působily vokály Martina Zikána spíše jako recitace a tu a tam zanikaly v mixu, na druhé desce jsou svým zřetelným a sarkasticky zahořklým projevem místy srovnatelné se vzpomínáním na lepší léta v podání Jamese Murphyho ze skupiny LCD Soundsystem. Za vše hovoří řádky jako „Zpěváky oblíbených kapel potkáváš na třídních schůzkách svých dětí“ nebo „Ve třiceti si připadám a vypadám na sto / bohužel se mý strasti a pasti nestavily jen na skok / nebudu nic pěstovat / na život bych potřeboval návod“.

Zikán ze své pozice umělce i kulturního organizátora předkládá insiderský a značně syrový pohled na periferní hudební scénu, o níž spolu s Olafem Olafsonnem pravidelně referuje v hudebním podcastu Dva kverulanti. Ať už zpěvák, stojící mimo jiné i za (momentálně spícím) projektem Kapitán Ketamin, rytmicky deklamuje, nebo punkově řve, působí nezvykle sebevědomě. Nezbývá než doufat, že mu ke zlepšení projevu nenapomohl „Karel“ zmiňovaný ve stejnojmenné skladbě, jež pojednává o kokainové prokrastinaci a upoutá úderným refrénem: „Lidi na koksu toho hodně nakecaj.“ K čemuž je ovšem třeba dodat, že vzhledem k Zikánovým tvůrčím aktivitám to zřejmě není jeho případ. Ostatně, když se v písni chlubí dostaveníčkem s Karlem „pět minut zpátky“, možná odkazuje na název své další kapely Tři a pět minut.

Kariéra není

Martin Zikán alias Ziky ovšem není v Nadnárodním obrození jediný, kdo má rozjetých více hudebních projektů. Basák Tomáš Berný alias Berňák hrával v Two Eggs, One Bigger, nyní působí v jičínských Ruinách blahobytu a spolupořádá tamější festival Propadák. Kytarista Adam Ryšánek se zase se svým labelem Drutěva Records, na němž vyšel i F. L. Vztek, podílí na produkci rapových interpretů typu JETO, Hispánec či Scheissburg, a navíc sám rapuje pod pseudonymem Norbert Morava, do něhož se převtěluje i na tracku Gareth Bale. V souvislosti s odchodem tohoto velšského fotbalisty z Realu Madrid – i vyhlídkami členů Nadnárodního obrození – odkazuje skladba na proslulý song Ca$hanovy Bulhara slovy: „Kariéra není.“

Navzdory tomu, že se kvůli zpěvu Jakuba Černého, který kapelu na začátku roku 2024 opustil, jedná patrně o nejslabší track alba, nejvýmluvněji desku vystihuje coververze Očišťování od DG 307 s hudbou Milana Hlavsy a textem Pavla Zajíčka. Spolu s veršem zmíněné skladby Gareth Bale „Malej kluk, a ty sis mě stejně s Magorem splet“ to lze vnímat jako explicitní navázání na tradici tuzemského undergroundu. Právě o intepretaci jeho odkazu se přitom v loňském roce poměrně urputně bojovalo – jak mohli posluchači Českého rozhlasu Plus zaznamenat při poslechu vyhrocené debaty mezi Petrem Placákem a Miroslavem Vodrážkou, jenž je spoluautorem knihy Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost (viz A2 č. 9/2025). K Bondyho kultovní próze Invalidní sourozenci z roku 1974 koneckonců dost možná odkazuje i název Ryšánkova labelu – zkratkové slovo pro Družstvo tělesně vadných.

Hospodská scenerie

Nadnárodní obrození má každopádně v přínosu normalizačního „androše“ jasno, což lze snadno vyčíst z patrně nejlepší písně desky, hymny nádražek, bufetů a pajzlů, nazvané Bazény. Hospodská scenerie je zachycena také na přebalu alba od pxdpryrxzynx, kde vlastenec František Vladislav Hek vyděšeně pozoruje opilecký blob s dronovými zvířátky nad hlavou. Vedle toho se kapela hlásí k undergroundu svou záměrně prvoplánovou vulgaritou. Závěrečná píseň Nazdar debile kupříkladu sampluje nechvalně známý sněmovní projev někdejšího poslance Petra Skokana z roku 2012, v němž citoval svůj telefonát s Miroslavem Kalouskem. Ostatně celá nahrávka je prošpikovaná zvukovými úryvky všemožného původu od animovaných Dějin udatného národa českého (2010) přes seriál F. L. Věk (1971)po Halinu Pawlowskou a virální klipy sestříhané ze zpravodajství či internetových videí.

Zvukové koláže evokují tu fotografickou z obalu Festivalu výmluv a podobný je i jejich záměr: zachytit specifickou výseč českého pokrytectví. Označit něčí tvorbu za „generační výpověď“ či „svědectví o současném stavu společnosti“ je zpravidla nicneříkající klišé, ale Nadnárodnímu obrození se něco takového opravdu daří. Bezradnost „kluků“ po třicítce se spojuje s frustrací z doby, kterou zachycuje úvodní track Nikdo neví: „Všechno je dobrý / když to popřeš / slevový kupón / nabízím rámě / svý rámě / svírá mě“. Připočteme­-li k tomu mix hulákání, kytar a syntezátorů, máme před sebou působivý počin, který osciluje mezi Divo Institute a pražsko­-havířovskými Gagarin, ale má svou vlastní, poťouchlou tvář.

Autor je překladatel.